12.10. Nedělní šoulačka
V pátek 10.10 jsem uskutečnil vycházku za mufloní zvěří, v sobotu jsem musel ráno do práce na dvanáctku, ale už jsem věděl, že v neděli 12.10 brzo ráno půjdu do revíru. Chtěl jsem využít jednoho volného dne a udělat si takovou malou podzimní šoulačku jednou částí revíru, do kterého mám také přístup, díky mým kamarádům, kamarádům myslivcům.
Je neděle ráno, půl čtvrté. Vstávám, chystám si věci a u toho popíjím nezbytnou kávu. To je můj rituál, který dodržuji řadu let a provádím ho vždycky před každou vycházkou do přírody. Dopředu jsem domluvený s mojí ženou, že mně do revíru odveze, abych byl na místě včas a aspoň hodinu před rozedněním mohl zasednout nad Tylovským rybníkem a čekat na rozednění. Tak se také stalo. Byl jsem na místě zhruba hodinu před rozedněním. Na říjen je celkem teplé počasí, takže to byla příjemná ranní čekaná. Půlka měsíčku mi občas osvětlovala louku přede mnou a i když byla slabá mlha, srnčí které se na louce pastvilo mi nezakryla. Srna se srnčetem, mi tímto zpestřuje tuto, asi hodinovou čekanou. Občas jsem zaslechl kachní káchání z rybníku a potoka, tekoucí od Tylova, který tento rybník zásobuje vodou. Za mým stanovištěm se nejednou ozval kos, dost začal vyvádět. Nevěděl jsem komu tak nadává, vidět do těch míst nebylo, protože mi tato místa překrýval vysoký porost. I když jsem si stoupnul z pohodlné sedačky, dál jak dvacet metrů jsem přes vysokou buřeň neviděl. Slyšet jsem také nic neslyšel, říkám si asi liška prošla nad mezí. Znova jsem se usadil a čekal, co se bude dít dál. V duchu jsem si přál, aby z porostu za rybníkem vyšla vysoká. Občas se to stává, že zůstává v těchto místech zalehlá, hlavně, když je v lese moc rušno, třeba od houbařů. Nic takového, jen stále ta srna se srnčetem. Pomalu se začalo rozednívat a mně se zlepšovala viditelnost. S rozedněním začal pofukovat mírný jihozápadní větřík a mlžný opar, který mi doposud stěžoval podívanou na srnu se srnčetem, odvál, dál směrem k rybníku. Asi po čtvrt hodince dalšího čekání, jsem zjistil příčinu, proč kos tak časně ráno vyváděl. U meze v blízkosti vysokých trav a buření se pastvilo další srnčí. Srna se dvěma srnčaty a srnec, šesterák. Vítr jsem mněl dobrý a tak jsem si začal pomalu chystat fotoaparát, abych se pokusil o nějaký snímek téhle srnčí rodinky. Světla ještě na focení mnoho nebylo, ale stále ho přibývalo a než se srnčí při-paství blíže k mému místu, mělo by ho už být natolik, abych mohl začít zvěčňovat tuhle pěknou podívanou. Ovšem za krátkou chvilku se začala objevovat oblačnost a dokonce i opar znovu začal zlobit. Srnčí zvěř na tyhle, pro mne špatné podmínky na focení ohled nebrala a stále se přibližovala. Nedalo se nic dělat, než opět zvednout hodnotu ISO až na 2500 a pokusit se aspoň o dokumentární snímky. Mezitím se rodinka srnčího rozešla tak, že jsem je všechny do hledáčku nedostal, fotil jsem tedy jednotlivé kusy zvlášť. Jasně jsem viděl a věděl, že to nebudou snímky na tisk, ale přesto jsem fotil. Nakonec jsem byl rád, že jsem udělal těchto pár snímků, protože po chvilce srnec uslyšel závěrku a hned se celá srnčí rodinka odebrala svyžným tempem do krytiny, směrem za Tylovský rybník. Přesto jsem byl moc spokojený, zvěř jsem viděl a ne zrovna málo na takovém kousku louky.
Sbalil jsem si věci a vydal se šoulat krajem lesa. Byl jsem zvědav, kde a jaká zvěř se pohybuje a jakou pastvu má na druhé straně revíru. Při šoulačce jsem ještě viděl dost kusů srnčího, naryté od divočáků, ale stopy od vysoké, nebo její trus jsem nenašel. To mně dost zklamalo, čekal jsem, že na takové pěkné jetelině musím najít nějaké stopy od vysoké, no ale jak píšu nic. Jen srnčí zvěř. Fotit se sice nedala, byla daleko, nebo jsem jí zradil mou nepozorností, ale stejně jsem mněl radost, protože v loni to v této části revíru se srnčí zvěří vypadalo velice špatně.
Takže, moc fajn zjištění, srnčí zvěř se vrací do revíru! Zásluhu na této skutečnosti nemá jen sama příroda, ale i nový nájemci honitby, opravdu se starají a výsledek je vidět. Však taky postavili několik krmelců, krmelišť, slanisk a celý rok doplňují tyto krmná zařízení různým krmivem. Kukuřicí, řepou, obilím na zimu seníky doplňují senem a suchým pečivem. Patří jim chvála.
Dál mé kroky směřovaly kolem stěny lesa směrem k Forckové aleji, za Kaisera, až k Červené kazatelně, umístěné v lese směrem na Lomnickou špici. Tam má ranní vycházka také končila a tam taky pro mě přijela má žena. Pří této obchůzce jsem občas cvaknul ještě nějakou fotku podzimní scény, která se sem tam nabídla. Podzim, je jedno z nejkrásnějších období roku a to byla i tato má ranní šoulačka, která vedla pěknými partiemi tohoto revíru, revíru „MLYNSKÉ“.
U Červené kazatelny
Babí léto
Barvy podzimu