Až po srnčí říji.

Od konce července mně nebylo dopřáno jít aspoň na pár hodin do revíru. Důvodů bylo mnoho, jeden z nich, právě probíhala u nás v práci celozávodní dovolená, pro údržbu téměř čtrnáct dní bez odpočinku. Další důvod, už druhý měsíc mne trápí nějaký vir, hned teploty, rýma, bolení zad a tak bych mohl pokračovat. K doktorovi nejdu, neboť jsem posledních dvacet let žádného nepotkal. Vím, můj problém. Další z mnoha jiných důvodů; měli jsme skoro přes celé prázdniny u nás dceru s vnoučaty. Kluci, jeden tři a druhý čtyři roky, „smečka k neuhlídání“, a aby toho nebylo málo, dva psi navrch k tomu, co mám povídat, barák se otřásal v základech. To se k nim ještě přidal třetí vnuk, jako jejich velitel a čtvrtý, který byl na cestě do světa. Zvládl to i s dcerou velice dobře a má se čile k světu, takže kluků jak naseto.

            Konečně, po čase tři dny volna, pátek, sobota, neděle, těšil jsem se. Vždyť mám šanci se dostat po dlouhé době do revíru. Nakonec ze tří dnů mi to vyšlo jen dvakrát, v pátek ráno a v neděli večer. Deštivé počasí mi více vycházek nedovolilo. V pátek, i když srnčí zvěř byla venku a ne málo, fotku zvěře nemám, byla daleko, zato mám zvěčněného kamaráda myslivce ze šoulačky za srncem.

            Deštivá neděle a naděje na vycházku se pomalu vytrácela. Zlom přišel až kolem čtvrté odpoledne. Obloha se začala protrhávat, občas vysvitlo sluníčko, vítr se docela uklidnil. Dávám si kávu a mé ženě povídám, jedu do lesa. Nic nenamítá, vlastně něco takového ode mne očekávala, jen dodávám, že přijedu kolem půl deváté. S večeří si starosti nedělej, vezmu si sám. Stejně po příjezdu z revíru mně žena obsloužila, je velice hodná.

            V pět hodin vyjíždím, o půl šesté už sedím na místě v Lágrech. Lokalita, ve které jsem z jara jednou pozoroval slušného šesteráka. Vzpomněl jsem si na něho, směr větru mi hrál do not. Pěkná louka ze tří stran obklopená lesním porostem, čtvrtou stranu tvoří pastviny a za nimi pole s ovsem a lupinou. Pro zvěř na pastvu chudobné honitbě učiněný ráj. Sedím pod břízami, dalekohledem pozoruji v dálce několik kusů srnčí zvěře, většinou srny se srnčaty, jen jeden srneček, paličkáč se mezi nimi na chvilku ukázal. Nad poli ladně létají motáci, s nimi loví káňata a poštolky, však hrabošů část pokoseného pole nabízí dostatek. Odpočívám, vše pozoruji v klidu dalekohledem, když v tom si všimnu, pravým koutkem oka srnčího kusu u protějšího lesíku. Zaostřím dalekohled, a hle srnec, šesterák zhruba čtyři spíše pět let starý. Zrak již z něho nespouštím. Dlouhou půlhodinu se popásá v kraji lesa, hrabánkuje, parožím otlouká keře a já se modlím, aby se vydal mým směrem. Světe div se, přání se mně plní. Srnec přebíhá k druhé stěně lesní enklávy, není to zrovna vzdálenost, kterou bych si přál, ještě to nějakých pár metrů k mé spokojenosti chtělo, ale díky aspoň za to. Přece jenom je blíž. Znovu ukusuje něco z různých lučních bylin, a pak začne vyloženě decimovat krajní smrčky, jeden stromek srncovu nevybouřenost odnesl totálně. Smrček se už nikdy z takového značkování teritoria nevzpamatuje. Jen co zbaví srnec parožím stromeček větviček a kůry, hned obnažený kmínek olizuje, čerstvá, voňavá pryskyřice mu zřejmě chutná. Než začnu s fotografováním, pořizuji krátké video. Šesterák pokračuje po mé pravé straně v pastvě, už je mi jasné, že blíž nepřijde. Vítr mne zradil, otočil se. Rychle pár fotek a jen slyším srncovo bákání z krytiny. Chvilku nerušeně sedím, vstřebávám úžasný zážitek, vychutnávám si každý moment a v duchu si vše při prohlížení fotek a videa opakuji. Z protějšího pole na louku přede mnou přibíhá srna se srnčetem a další srnec se srnou. Na zvěčnění těchto pozdních návštěvníků louky bohaté na různorodost bylin, už byla tma. Nevadilo mně to, vždyť to byla po dlouhé době má skvělá vycházka do přírody.   

Video ke zhlédnutí - youtu.be/nA3TaI2TmjY

Video ke zhlédnutí z jiného období - youtu.be/72kHHRRTA6E