Doznívání srnčí říje.

            Mé letošní poslední vycházky za srnčí říjí nebyly moc úspěšné. Vlastně můžu napsat, že kromě snad dvou vycházek, které se trochu vydařily, nebyla žádná další podle mých představ. Zvěře jsem viděl hodně, pokládání, hledající srnce i samotné srnčata, ale všechno daleko, a když už, tak jsem svoji nepozornosti zvěř zradil. Asi už slepnu. Dostat se ke zvěři blíž nešlo, když jsem si někde zasednul na čekanou, tak špatně. Zvěř vyšla pokaždé jinde a opět daleko. Například jednoho večerního čekání u Vojenského.

            17.8. Po deštivém ránu byl krásný azurový den. Vítr mírný od východu a žádné horko, prostě tak akorát. Domluvil jsem se, se synem, že vyrazíme do revíru dříve. Pojedeme tentokrát k Vojenskému. Jedna z dalších zajímavých častí revíru, ve které jsem letos ještě nebyl. Zvědavost, co že tam vychází z lesa na pastvu, mě nenechávala na pokoji. Říje doznívá, ale ještě jsou vidět hledající srnci i srnci se srnami, kteří si je hlídají jako člověk svůj nevětší poklad. Prostě šance něco vidět stále je. Po krátké debatě, kde zasednout, jsme si vybrali místo u jedné mezičky naproti kazatelně vzdálené asi sto metrů. Říkali jsme si, že kazatelnám se zvěř ze špatné zkušenosti vyhýbá a navíc u meze byly jasné hrabánky od srnce. Čekali jsme zhruba hodinku, když před stěnou lesa se objevil kus srnčího. Povídám, nějak malé srnčí. I když je daleko, poznáváme letošní srnče. Páslo se bez starostně asi deset minut. Vykládáme si pološeptem, aby poslalo mámu s tátou a hlavně, aby zvěř vyšla blíže k našemu stanovišti. Za hodinu vyšel další kus srnčího, jasně že daleko. Dalekohled nám prozradil, že jde o srnce, velice zajímavého v paroží, postavou vyzrálého, silného, typoval jsem pětiletého krasavce. Co se dá dělat, ani vábnička nepřicházela v úvahu. Po krátkém pastvení zmizel v lese, aby vyšel znovu se svou partnerkou, taky velice silnou vyspělou srnou. Co tak potichu lamentujeme nad tím, že pokaždé máme zvěř daleko, vychází přímo proti nám z lesa srna, hned za ní srnec. Srnče nás vyslyšelo a poslalo rodiče na pastvu. Konečně! Sedíme a ani nedutáme, dávají se našim směrem. To bude něco, parádní večerní světlo a konečně srna se srncem. Dalekohledem čteme, šesterák, ne moc silný v paroží, ale pravidelný šesterák. Konečně budeme lovit fotoaparátem. Kulobrok pokládám za sebe do trávy a zaujímám „palebné“ postavení. Zaléhám za fotoaparát, zaostřuji a nespouštím srnčí dvojici z teleobjektivu. Jenže znovu chyba. Srnčí na nás nebere ohled, otáčí se a jde přímo ke kazatelně. No to je něco, co jsem vůbec nečekal. Znovu hledíme, srnčí se vzdaluje a já potichu nadávám. Proč sedíme tady a ne pod kazatelnou, samé proč a proč. Sypu si popel na hlavu a pomalu uklidňuji své emoce. Srnčí mezi tím zašlo za terénní vlnu a já se rozhodnul, jako již v minulosti několikrát, dám to po čtyřech a srnce přece jen vyfotím. Shazuji ze sebe zbytečné oblečení, které by mi jen zavazelo a dávám se do boje. Po čtyřech s fotoaparátem na stativu se plazím za nejistou fotkou. Můj synátor sedí na místě a celou tuto, zřejmě komickou scénu pozoruje. Vidí, to co já nevidím. Srnec stojí za stvoly vysoké trávy a pozoruje mě, jak neohrabaně se pokouším o nemožné. Také to tak dopadlo. Výdrž srnec neměl, obloukem odbíhá a já si toho všimnul, až jsem srnce spatřil na horizontu proti zapadajícímu slunci. 

Tak vznikla fotka, kterou jsem doposud ve své sbírce neměl, ale zase jsem se přesvědčil o tom, že takové pokusy bych měl nadobro zavrhnout a vyvarovat se jim. Bolí mě z toho celé tělo a výsledek žádný, jen zrazená zvěř. Vrátil jsem se zpátky k synovi, hned mi sděluje, srnec o tobě celou tu dobu věděl a pozoroval tě. Odpovídám, aspoň jsi měl o zábavu postaráno, to hned tak dlouho neuvidíš.

            V dálce, u stěny lesa se v klidu paství srnčí, několik kusů i s tím letošním srnčátkem. My balíme věci a potichu odcházíme. Naše vzájemné pohledy jasně mluví o tom, že druhý den večer to tady vyzkoušíme znovu.

            Druhý den ráno jsem se šel projít jen tak za humna a jako vždycky jsem si hned zradil srnu se srncem. No nic, po dalších pár krocích vidím v dálce osobu, kráčí mezi balíky sena pomalu a soustředěně. Hned mi bylo jasné, Martin. Bezvadný chlap, radost se sním potkat v revíru. Takovéto setkání mi připomíná, pro mě stará myslivecká léta, když jsme se potkávali my myslivci při loveckých vycházkách. Dali jsme se hned do řeči, povykládali si zážitky nedávno prožité a pak jsme pokračovali každý za svým. Zrovna tak jsme se s Martinem pozdravili a vyměnili si dojmy z krátké ranní vycházky. Martin zvěř viděl, taky se mu nevedlo, tak jak by chtěl.

            Den moc neutíkal, odpočíval jsem na dvoře v houpačce a myšlenky se mi honily stále k večerní čekané se synem. Přemýšlel jsem o vycházce a zároveň se těšil.  Dnes to musí vyjít, říkal jsem si. Konečně sedíme na místě, přímo pod kazatelnou ve staré buřině, slouží nám jako skvělá krytina. Srnče vyšlo přesně jako včera. Další vyšla k našemu překvapení mladá srna a přímo do míst k mezičce, kde jsme seděli včera večer. To jsou ty přírodní zákony. Jiný pohyb zvěře dlouhé minuty nebyl. V dálce vidíme kolegu myslivce, kráčejícího na noční čekanou. Je úplněk, je třeba toho využít. Zvěř se s vycházením na pastvu hodně opozdila. Vyšlo jen pár kusů srnčího, v dálce jsme zpozorovali dva zajíce, milá podívaná na tvory v našem revíru málo viděné. Vycházející srnčí se zdržovalo u stěny lesa a jasně bylo vidět, že je definitivní konec s letošní srnčí říjí.

            I když jsem nemohl být stále v srnčí říji v honitbě, musím napsat, že byla velice živá a na naše podmínky jsem viděl i hojný počet srnčí zvěře. Hlavně v lokalitách, ve kterých poslední léta byl problém vůbec srnčí zvěř potkat. Mám radost a jen si přeji, aby tato, snad nejkrásnější zvěř našich revírů byla čím dál v lepších kmenových stavech a aby se jim dostávalo více péče, hlavně od nás, od myslivců.