Finále u nory.

Je to týden, co jsem byl s Martinem u nory v pastvinách a včera večer jsme návštěvu nor zopakovali i s mým vnukem Davídkem, kterého mám odpoledne tento týden na hlídání. Má zlomenou ruku, já volné dny, rád jsem se jako děda hlídání ujal. Díky Martinovi, který byl ochotný nás oba vzít autem, jsem mohl tuto asi finální vycházku za liščaty uskutečnit. Davídka doma nechat samotného nemůžu, má teprve sedm let a i když mi říkal, že to doma vydrží, netroufnul jsem si to.

Z domova vyjíždíme s Martinem v šest hodin večerních, k norám usedáme něco po půl sedmé, krávy v dohledu nejsou, ulevilo se nám. Jsou potvory zvědavé a dotěrné, dovedou čekanou člověku u nory znepříjemnit tak, že musí sbalit věci a jít domů. Horší, ale pro mne bylo, že při příchodu k norám nebylo žádné lišče venku, to mne zase do hlavy zasouvalo protivnou myšlenku, že liška je přestěhovala a my nevíme kam. Těšil jsem se hlavně kvůli vnukovi, uvidí něco, co kolikrát nevidí ani myslivec, hrající si liščata před norou. Pro vnuka určitě neopakovatelný zážitek, pro nás samozřejmě také. Po půl hodině sezení si říkám, když to nevyjde s liščaty, tak s jezevcem určitě, tím vnukovu netrpělivost uklidňuji. Martin si dává „povinné“ cigáro a je to tady, první lišče je venku, ale jen na moment, v zápětí mizí pod zemí. Já s vnukem jsme ho ani nepostřehli, nora je velice rozsáhlá, prohlédnout všechny vsuky z jednoho místa je nemožné. Nevadí, za krátko je lišče venku znovu a to už dává k focení příležitost oběma, Davídek se konečně dočkal, vidí něco, co zatím měl jen z televize. Chvilku fotí Martin, chvilku já, to jak lišče běhalo po noře sem a tam. Říkáme si s Martinem, musí přece vyjít další. Ano vyšla, ale u vzdáleného vsuku, já na ně vůbec neviděl, vnuk zrovna tak, jen Martin je mohl pozorovat a pokusit se o fotku. Něco pořídil, na lepší záběr byla liščata stejně daleko. K pozorování a fotografování jsme se museli spokojit s jedním liščetem, po chvilce jsem zjistil, že to je lišáček a zřejmě nejvíce odvážný ze všech. Příležitostí nám nabídl mnoho a i světlo bylo úžasné, byl jsem nad míru spokojen, vnuk také, no a Martin , určitě to poví sám. Užívali jsme si tohoto zážitku a této podívané do plna, jenže za půl hodiny byly slyšet ty nešťastné krávy, nabraly směr přímo k nám i liščata zmizela pod zemí, nemají jejich společnost u nor ráda. Zkoušeli jsme vydržet a čekat, jestli aspoň jezevec se nám na závěr ukáže. Nebylo nám dopřáno, když už to vypadalo, že nás krávy minou, opak byl pravdou. Jedna „potvora“ si nás všimla a bylo hotovo. Hned jí následovaly další a i přes nory se vydaly k nám. Byli jsme nuceni tuto a teď napíši, zřejmě finální vycházku za liščaty ukončit. Vadilo nám to i nevadilo, zábava s pozorováním mladého, odvážného lišáčka, radost z fotografování a zároveň mne opojila radost z toho, že vnuk mohl zažít něco neobyčejného, pro něho zřejmě hned tak neopakovatelného.

Balíme, odcházíme, přejeme kmotřičkám dlouhý život a zároveň si s Martinem slibujeme, že na jezevce určitě ještě vyrazíme.