Já se dočkal

Ani nevím, jak začít. Píše se rok 2022 a „můj“ měsíc září, jak mých narozenin, tak i mého svátku je zde. No, to není zas tak důležité, jako je důležitější, že měsíc září hlavně u nás na horách patří jelení zvěři. Pro nás, milovníky přírody to znamená být, když to jde, od rána do večera v revírech a nedočkavě očekávat příchod jelení říje. Já na dnešní den čekal snad dvanáct, možná patnáct let, vlastně od dob, kdy jsem přestal chodit s flintou do revíru a začal se věnovat fotografování. Musím přiznat, že první fotografie vysoké zvěře jsem pořídil díky výbornému kamarádu Martinu Žatkovi a zážitky dodnes při vzpomínkách plně prožívám, byly úžasné! Ovšem dnes mám zážitek, o kterém se mi po celá léta co fotografuji, jen mohlo zdát, a to je zážitek, jak říkával můj táta, VRCHOLNÝ!

            Je 18. září neděle odpoledne, já celý den, od samého rána chodím nervózní po baráku, koukám z oken, venku se snad čerti žení, na horách padá sníh a u nás k tomu moc nechybí. Čekám na lepší počasí, žena je ze mě už celá hotová a já vím, že dnes musím být brzo odpoledne v lese. Mám obeznanou lokalitu, kde vloni, probíhala jelení říje. V pátek odpoledne, při návratu z lesa, v místech, které od loňského roku průběžně kontroluji, jasně cítím prk jelena. V sobotu ráno, ještě za tmy bylo slyšet zatroubení, sice jen dvakrát a navíc, ne moc zřetelně. Zvěře jsem se bohužel nedočkal. Plán, jít v neděli ráno, jak jsem se již zmiňoval, vzal za své. Po obědě, navzdory hnusnému počasí přece jen vyrážím do lesa, poznámky mé ženy nedbám, prostě jedu!

            Zhruba o půl třetí parkuji můj stroj pod mohutným bukem u cesty nad kolejemi. Mám spoustu času, přesto semnou cloumá nedočkavost, spěchám. Chystám fotoaparát do pohotovostního stavu, i když vítr je znovu na hraně vichřice. Oblékám maskovací přehoz a pomalu šoulám do vyhlídnutého místa. Je to zhruba stokrát sto metrů rozvolněný porost bukového náletu, hodně se mi to místo líbí, ale dostat se k němu po tichu je učiněný zázrak. Vítr mám západní, konečně se obloha protrhává, v lesním porostu a kolem kaliště je v uvozovkách možné i fotku pořídit. Starou, zarostlou svážnicí jdu jen kousek, pak uhýbám do smrkového porostu, a i když je po deštích, musím dávat pozor, kam šlapu. Spadaných větví je spousty, kličkuji mezi vývraty, jak se dá. Sem tam zavadím batohem o suché větve, dost mě to znervózňuje. Přicházím ke kališti, když mě přes nos praští jelení prk! No tak a co teď? Kuidy šel? Na otázku si neumím odpovědět, ale vím, že se každopádně musím dostat k vývratu, kde chci dnes odpoledne čekat. Cítím to v sobě, tak jako před lety. Musím tam být za každou cenu, tam to dnes klapne! Při mých krocích k vývratu si živě opakuji zážitek mého prvního jelena z Měsíční krajiny a to se psal rok 1985! Dodnes si moc a moc živě pamatuji, jak jsem v práci nemohl vydržet a přesně jsem věděl, že na tom posedu musím být už ve čtyři odpoledne. A přesně, jak mi říkával táta, máš to – cítíš to – musíš jít!

            Konečně usedám na kmen vývratu, naliji si čaj a přemýšlím, jestli bych neměl kousek sednout bokem, jen kvůli výhledu na kaliště. Ne! Všude prostě vidět nemůžu a ten bukový nálet je přece jen lákavější. Prk jelena jsem cítil a to bylo jasné, že je stále blízko. Jen nevím, jestli prošel anebo teprve projde, indián nejsem. Vypiju čaj, rozjímám a v duchu si představuji, jak by vysoká zvěř měla jít. Třeba aspoň šesterák, laň s kolouchem, hlava vysoké by mi stačila … Ani myšlenky nedošly do konce, najednou se mě skoro dech zastavil – v bukových větvích vidím pohyb parohu! To snad není možné! Já se po neskutečných, dlouhých letech dočkal! Bukovým náletem, asi tak osmdesát, možná jen šedesát metrů přede mnou prochází jelen! Ale jaký jelen! Věkově na rozhraní druhé a třetí věkovky, já se spíš přikláním k osmi, možná devíti letům, prostě druhá věková třída, ale to je úplně jedno. Jelen je to majestátní, každým pohybem dává najevo svou majestátnost, prostě král našeho revíru! Paroží impozantní a ve mně přestala snad na krátko i krev kolovat! Jen co se vzpamatuji, fotím, nechci promarnit žádný okamžik. Je to složité, hned jelena nevidím, hned se ukáže o kus dál, ve výhledu mi zavazí větve buků, přesto se snažím o snímek. Osmnácterák prošel za jedním z letitých buků, to už mám strach, že mi zmizí v přilehlé mlazině. Zkouším jen tak do dlaní huknout, zatroubit, pomohlo to. Jelen na krátko zastavil, rozhlížel se a já pořídil roztřesenýma rukama další fotky. Vydechuji, jelen zatahuje do mlaziny, větve se za ním zavírají, já usedám na kmen vývratu, nejsem schopen ani fotky prohlédnout! Ruce i s koleny se mi chvějí, srdce mi buší, ve spáncích cítím tlak zážitku, na který jsem čekal od dob mých začátků fotografování. Několikrát silně oddechuji, vzpomínám na tátu, jak ulovil svého prvního jelena, to zde popisovat nebudu, ale mohu napsat, že se dnes cítím zrovna tak!

Odjíždím z revíru s neskutečnou pokorou, radostí, poděkováním přírodě, a hlavně jelenovi. Nemusím snad ani popisovat, jak se těším domů k monitoru a budu si moct prohlídnou dnešní fotografický úlovek.