Jak ke krkavci jsem přišel.

Nezvládl jsem přípravu fotokrytu na podzim, nezvládl jsem postavit fotokryt ani v novém roce, pořád jsem měl problém s výběrem místa. Jak to obyčejně bývá, co člověk hledá, má přímo pod nohama, nebo před nosem. Já mám vhodné místo hned za barákem. Zhruba třicetiletý smrkový a modřínový les mi nabízí to, co celou dobu hledám. Navíc za tímto porostem je obecní lesík, který svojí skladbou stromů vyhovuje krkavcům ke hnízdění a nejen krkavcům, ale i dalším druhům ptactva.

To jsem takhle jednoho dne sklízel dřevo ze dvora a pořád slyším krkavce, jdu k vratům dvora, rozhlížím se za chalupou a nápad byl na světě. Otevřu vrata a jdu prozkoumat mladý les a hle, je to tady. V místě kde mladý hájek končí a začíná les obecní, se mi nabízí zajímavá lokalita k založení újedi pro dravce. Na nic nečekám, okamžitě hledám vhodné místo k postavení fotostanu a zároveň nějaké vhodné odsedací větve pro ptactvo, za krátko mám hotovo. Jen ten pevný kryt budu budovat až na podzim, letos to asi nemá cenu, říkám si. Už je pozdě, musím si vystačit s fotostanem. Na fotografování drobného ptactva mi vystačí. Po návratu domů okamžitě objíždím naše obchody, bohužel kuřecí skelety u nás nevedou. Volám kamarádovi Martinovi a ten bez jakéhokoliv váhání mi druhý den dováží krůtí korpus. Také neváhám a ještě to odpoledne ho předkládám na újeď. Druhý den mi má drahá ženuška donesla další kuřecí korpusy, nechal jsem si je až na den volna. Pracovní dny utekly jako voda a já v pátek ráno, ještě za tmy a s kuřecím skeletem, s fotostanem, vyrážím, celý nedočkavý zasednout do nové lokality.

Po delším období je obloha plná hvězd, silný vítr od jihozápadu mám v zádech a pěkně mne žene, abych byl na místě ještě za tmy, mám to jen nějakých deset minut chůze. Jsem zvědavý, co se za dva dny, které jsem tu nebyl, změnilo.  Věřte, změnilo. Korpus z krůty byl pryč, zrovna tak granule, rozlámané rohlíky, kroutím nad tím vším nevěřícně hlavou. No nic, rychle zakrmim znovu, pohodím kuřecí skelet, nasypu slunečnici s granulemi, postavím fotostan, nachystám fotoaparát a čekám na děj příští. Celou hodinu, až do východu sluníčka se nedělo nic, jen v mé hlavě putovaly myšlenky o tom, co mohlo návnadu odnést. Jasně toulaví psi, říkám si, anebo liška? Co já vím, jen nevěřím tomu, že by tak veliký korpus odnesl dravec.

Těsně před východem slunce najednou na nachystaný konár sedla sojka. Je to brzo, ISO až přes tři tisíce a čas kolem desetiny, fotit se nedá. Chvilku pozorovala můj stan a odlétla pryč, aniž by cokoliv sebrala z prostřeného stolu. Je to špatně, ta už nepřiletí, asi jsem jí zradil. Začínám mít skeptické myšlenky a to dost dlouho. Fotopast by mi mohla pomoci objasnit takové záhady u vnadiště, jenže ji nemám a hned tak mít nebudu, mám jiné priority. Naliji si čaj, pojídám oplatek a jen co termosku dám do kapsy ve fotostanu, na starých kmenech stromů sedí krkavec! Koukám, nevěřím svým očím, tep se mi zrychluje. Začínám pomalinku natáčet teleobjektiv, stačí jen kousíček, už mu vidím rýdovací pera, už více jak půlku těla mám v hledáčku – to bylo všechno, vzlétl a byl pryč. „Ty seš takovej vůl! … takovej osel“, však, on by přece ke korpusu přišel. Ne! Prostě jsem ho zradil. Tak a můžu balit věci. Dnes jsem vyhnal, co jsem mohl a navíc jsem je určitě upozornil, že když tady bude stát fotostan, nebude zde bezpečno. Jsem na sebe naštvaný a to dost. Naliji si znovu čaj, když v silném větru zaslechnu krkavce. Levým koutkem oka postřehnu černou siluetu, jak zasedla na zem k jednomu z keřů. Nehýbám se, tentokrát tě černej hochu nechám dojít až k návnadě. Mám před-ostřeno, čekám. Krkavec po chvilce vzlétne, ale …. Aniž by se země dotknul, bere do klovce korpus a odlétá pryč! Nevěřícně hledím, to není možný!!! Zase semnou vy-kýval!!! Pozoruji ho, k mému štěstí mu návnada padá z klovce, natáčím tím směrem sklo, téměř bych i stan musel otočit, ale daří se, mám návnadu v hledáčku a za chvilku i krkavce. Fotím, úžasná radost, i když nemám černokněžníka na předem nachystaném místě, fotím a radost mi prostupuje celým tělem. A hle, znovu se snaží se skeletem odlétnout, to už přilétá krkavec druhý, sedají na zem, k mé nelibosti za keř a po pár soustech až na horizont louky. To už mi nevadí, jsem opojen blahem a štěstím. Několikrát dokola prohlížím fotografie a moc se těším, až se budu moct podělit o úžasný zážitek s Martinem.

Balím věci, s poděkováním odcházím a je mi jasné, že druhý den ráno zde budu znovu a korpusy do země připevním!