Jaro 2015

            Jaro přišlo, ano přišlo jako každým rokem. Lýkovec jedovatý soutěžil se sněženkami, kdo z nich pustí první květy. Vítěze neznám, ale rozkvetli oba dva a nádherně. Znám spoustu míst, kde lýkovec roste a vždycky mi udělá velikou radost pohled na jeho květy. Jak říkáme lidově, tak i kočičky nasadily a k nim se postupně s probouzením přidávají další a další druhy rostlin a stromů. Vše je moc pěkné, ale jen do té doby než to začne – začalo! Poslední léta jsou první jarní dny a týdny velmi podobné únorovým. Opět studený severovýchodní vítr trvající několik dní a navíc po krátkých slunných dnech přišlo to nejhorší počasí, jaké mohlo vůbec přijít! Dešťové přeháňky střídající se, se sněhovými, navíc doprovázeny nárazovým větrem, měnící se hned od severu a hned od severozápadu. Prostě kalamita. Přesně, jak jsem psal v minulém příspěvku, tak to se také naplnilo. Počasí, které vůbec nehraje do not nově příchozím mláďatům na svět. Hlavně březňáčci (mladí zajíčci), kteří se narodili v prvních jarních dnech, tak ti už dnes, mohu napsat s určitostí - nežijí! Jejich, malé tělíčka nevydrží tyhle aprílové rozmary počasí, lehce prostydnou, promrznou a zahřát se nemají kde, tak hynou. No, jak víme, zaječice je vlastně taková macecha, porodí a zakrátko nechá být. Jen doufám, že druhá vlna příchozích mláďat už bude mít daleko lepší podmínky pro život a přece jen přírůstky budou.

            Také jsem se začal při mých vycházkách věnovat skorcům na naší řece Moravici. Našel jsem jejich hnízdiště, ale s příchodem nevlídného počasí stoupající hladina noru skorcům, kterou si vybudovali na břehu řeky mezi kameny, totálně zlikvidovala. Uvidím později, v kterých místech zahnízdí znovu. Hlavně musí hladina opadnout a dostat se do normálu. Věřím, že to nebude trvat dlouho. Myslím tím jak počasí, tak i hladinu řeky.

            Jednu z mnoha toulek revírem jsem uskutečnil k našemu potoku – Polička. No tak povodí Odry nezklamalo a opět kácelo stromy rostoucí kolem potoka i v jeho blízkosti. Hlava mi to nebere, asi jsem zaostalý. Dnešní dění v přírodě, vůbec nechápu a nevím, kde máme OCHRANÁŘE!! Proč, se zde neuvazují za stromy, proč zde neprezentují své vize o ochraně přírody!! Aha, to nejsou vlci, rysi, bobři, vydry a podobní živočichové naši fauny, neříkám, že tito živočichové do přírody nepatří, ale do jaké přírody – vykácené, zpustošené?!! To jsou jen obyčejné stromy, mlčící a klidně rostoucí kolem řek, potoků a dokonce i v obcích, obecních a městských parcích …. No, to ani televizní štáby nezajímá, jen kdyby jim nějaký myslivec pustil loveckého psa na toulajícího se kocoura, nebo na lišku v noře... Tak, to by byl mazec!! Celý týden by to probíhalo na všech televizních kanálech!! Ale, kácení stromů, ničení mokřadů, ničení meandrů řek… tak to dnes už asi moc lidi nebere. Prostě, na novodobý systém pustošení krajiny si náš občan velice rychle zvykl! Škoda. No však, s čím člověk zachází, tím také schází!! Jak my k přírodě, tak příroda k nám!! A jsem právě u prvních vět tohoto příspěvku a to jsou tyhle první jarní dny, rozvodněné řeky, létající střechy a podobně. Člověk pláče, nadává, lamentuje, jen když se jedná o něj a jeho majetek, ale může si za všechno SÁM!! Dobře nám tak! Jen mne mrzí, že tím trpí nevinní živočichové volně žijící ve zbytku naši přírody. SMUTNÉ!

            Vrátím se ke svým toulkám přírodou hlavně revírem, ve kterém vykonávám výkon práva myslivosti. Musím se zmínit, že se začíná více ukazovat srnčí zvěř na loukách při okrajích lesů. Pomalu přibývá přirozené pastvy a krmelce navštěvují jen, když potřebují liz. Jsem moc rád ze setkání s touto krásnou srnčí zvěří. Jednu dobu jsem si myslel, že je srnčí také noční tvor. Brzo po rozednění zatahovala do lesa a byl veliký problém, za denního světla srnčí zvěř delší dobu nerušeně pozorovat, aspoň v částech honitby, do které chodím nejčastěji. Ovšem posledních pár vycházek mne mile srnčí překvapilo. Na různých loukách a mezích v blízkosti lesa, jsem tuto zvěř mohl konečně pozorovat i v dopoledních hodinách. Také pár lišek se mi podařilo zahlédnout, jak se vrací z nočních lovů. Bohužel, opět musím konstatovat, že kromě snad jedné lišky měly všechny prašivinu. Moc špatná věc!

            Jedny z mých jarních a nejmilejších vycházek, jsou právě ony vycházky za večerním slučím tahem. Slíbil jsem v minulém příspěvku, že se o slučím tahu zmíním. Ano, ale velice stručně. Stručně proto, protože jsem byl zatím jen dvakrát. Jednou jsem je ani nezahlédl, ale podruhé to bylo super! Viděl jsem několik sluk. Nádherná podívaná a znovu mne to vrátilo o hodně let zpátky. Slučí tah mi dal zapomenout na to dnešní negativní dění v přírodě a jen jsem naslouchal večernímu utichajícímu lesu, slučímu kvorkání, pískání a pozoroval jejich zásnubní reje. Pokaždé zážitek, na který se nezapomíná. Vždycky se uvolním a nechám se unášet někam do neznáma. Věřím, že se ještě za pár dní ke slučímu tahu vrátím a vychutnám si tyto nádherné tiché, ničím nerušené večery. Opravdu, stojí to za to!

            No, jestli se ke slučímu tahu vrátím, to dnes nevím. Stále sněží. Přes den trochu taje, v noci přimrzne a zase nasněží. Už, aby to skončilo a začalo to správné, opravdové jaro.

            Mám pěkný fotografický zážitek se srnčími ročními bratry, paličkáči, které se mi po velice dlouhém foto-půstu podařilo celkem slušně vyfotit. Jedno nedělní ráno jsem se vydal na šoulačku, kterou jsem podřídil, jak jinak než směru větru. Bylo mi jasné, že u Červených lomů, pokud bude zvěř venku, tak ji zradím. Jasně, také že ano. Pět kusu srnčího pastvící se v kraji lesa chytlo vítr a byli v čudu. Naštěstí bez bákání. Jak píšu, nedalo se jinak tuto část honitby obejít. Dál jsem pokračoval přes lesáckou louku a už jsem pociťoval silný nárazový vítr. V tom vidím na horizontu lišku. Překvapila mně na nevhodném místě. K mezi mi chybělo asi třicet kroků, abych se mohl za mez skrýt. Dřepl jsem tedy a cvaknul asi tři fotky. Pak si mne kmotra všimla a bylo hotovo.  Opět liška s prašivinou.

            Sešel jsem k potoku ke stěně lesa a v rychlosti prohlédnul snímky. Nic moc, ale díky aspoň za krátký zážitek ze setkání s liškou. Přemýšlím, jestli mám pokračovat dál, nebo se vrátit domů. Vítr byl velice nepříjemný a navíc se přidával sníh. Po krátkém uvažování jsem se rozhodnul, že přejdu kopec a podívám se do Krajňákovi louky. Bude to tam za větrem a třeba i nějaké srnčí uvidím.

            Stalo se. Šoulám při stěně lesa a jak se terén začíná svažovat do louky, vidím tři kusy srnčí zvěře. Tak co s tím. Jeden kus louku opouští celkem svižně a zabíhá do protějšího lesa, zbývající dva kusy se postupně dostávají za mez a přestávám na ně vidět. Do louky mi chybí asi tak dvě stovky metrů. Pro jistotu si dávám maskovací síťku přes obličej a chystám z batohu fotoaparát. Pomalu postupuji dolů do louky a vždycky po pár krocích sleduji, kde se srnčí pohybuje. Už je vidím. Stále se popásají v louce a velice pomalu se blíží k lesu. No pomalu, ono to tak zase pomalé není. Já kroky zrychlit nemůžu, mám strach, že zaregistrují můj pohyb a bude vše ztraceno. Několikrát musím zůstat stát, to když jeden z nich po chvilce jistí a kontroluje okolí. Ale podařilo se. Dostal jsem se až k mezi, pod kterou se srnčí paství. Pomalu šoulám kolem stromů na mezi a dostávám se do míst, odkud je pěkně vidím. Vzdálenost k srnčímu mám asi tak padesát kroků. Jenže, fotit se nedá. Keře a zbytky staré trávy mi znemožňují, z místa kde stojím focení. No nic. Nezbývá, než položit své tělo na zem a pomalu se doplazit někam, kde už žádné překážky v cestě teleobjektivu zavazet nebudou. Sunu se velice opatrně a nervozita, že je zradím, je čím dál větší. Srnčí zvedá hlavu a několikrát mi připadá, že kouká přímo na mě. Říkám si, je to zase v pytli. Ale jak se začnou pastvit, posunuji své tělo o kousek blíže k mezi, to se opakuje do té doby, než jsem s výběrem stanoviště pro focení spokojený. A je to tady! Podařilo se, pořizuji první snímky! Hned jednoho srnečka a hned zase druhého. Podle toho, jak mi který srneček pózuje. Paráda, krásně jsem si tohle focení užíval. No, ale jen do doby, než mně začalo studit na břiše a podobně. Naštěstí srnčí bratry pastva přestala bavit a pomalu zašli dolů do keřů zalehnout. Já vstal, sešel pod mez zkontrolovat fotografie.  Po zhlédnutí fotek mně obklopil pocit veliké spokojenosti a radosti z nádherného foto-lovu.

            Cesta domů už nebyla nijak zajímavá. Zesílil vítr a sněžení přidávalo na intenzitě. Sice sníh hned roztával, ale druhý den už ani roztávat nestačil. Ochladilo se. Jen si přeji, aby tato nepříjemná změna počasí netrvala příliš dlouho a abych znova mohl takhle nějak vyrazit do přírody, za naší krásnou zvěří.

            S pozdravem všem foto-lovu zdar a PŘÍRODĚ ZVLÁŠŤ.