Jednou v lese a pak u vody

Od středy 12. 7 mám konečně po delší době volno, plán vycházek mám jasný, jednou na rybník, jednou do lesa. Na rybníku se pokouším o ledňáčka, v lese o cokoliv co přijde, ale jen ráno. V podvečerních hodinách, díky otravným lojnicím, komárům a ovádům do lesa nechodím. Na rybníku mám najité jiné místo, kde nyní chodím za ledňáčkem. Bohužel ne, že bych je neviděl, nebo že by mi nesedli v dosahu teleobjektivu, sedají na slušnou vzdáenost, ale sedají do stínů a navíc do protisvětla. Je těžké je vyfotografovat v takových podmínkách v jejich krásném, barevném šatu. Z vody trčí spousty větví ze spadlých, starých olší, na které drahokamové sedají, ale na jeden klacek trčící z vody zhruba pět, možná sedm metrů od mého stanoviště ne a ne sednout a na ten jediný dopadají sluneční paprsky až po sedmé hodině a to jen chvilku, pak je klacek znovu ve stínu další, zhruba necelou hodinu. Skloubit všechny podmínky dohromady tak, aby v tom příjemném světle na klacek sedl ledňáček, snad ani není možné. Jak se říká, trpělivost přináší ovoce, a já se možná dočkám lepších fotek. Mezitím se bavím občasným fotografováním kačen, jsou potvory na našem rybníce hodně plaché, a když zaregistrují můj pohyb za maskovačkou, hned odplouvají ze slušného dosahu mého foto-vybavení. Zábava to je ovšem skvělá a já se aspoň v „okurkové“ sezóně mám čím bavit.

V lese a to ne, že bych si nějak stěžoval, se do Červených lomů nastěhovali těžaři a já mám po vysněných zážitcích, a možných fotek lišek u nor. Z fotopasti vím, jak lišky navštěvují návnady, jak často těmi místy prochází vysoká či divočáci a taky vím, že vnadiště navštěvují i kuny lesní, jezevci, přes den sojky. Jenomže s nájezdem těžařů se všechno změnilo, lišky nechodí, jen sem tam v noci, vysoká a černá tutdy prochází zásadně v noci a teď dokonce vůbec. Snad, až skončí nájezd lesáků a všechno se uklidní, pak budu moct obnovit přikrmování a tím i možnost setkání se zvěří v této lokalitě za „přijatelného“ světla.

Dnes ráno při příchodu k roklinám stálo na rozcestí dvou starých cest auto, dělníci s kosami začali obsekávat stromky v pasekách. Vůbec jim nezávidím, ale už jsem tušil, že po vycházce i čekané v roklinách nic nebude. Přesto jsem ještě zakrmil, sejmul fotopast ze stromu a na chvilku si šel sednout na své místo u starého stromu. Nesedím dlouho, když slyším za sebou občasné prasknutí větvičky, asi jde jeden z dělníků do druhé paseky, anebo vyznačovat do roklin další stromy ke kácení. Po nějaké době mě to nedá a otočím se, nevěřím svým očím, mezi stromy snad na čtyřicet, možná třicet kroků stojí zvěř a paství se. Srna? Nějaká divná srna, kouknu pořádně, vždyť to je vysoká, pomalu se otáčím i s fotoaparátem, mám to opět přes rameno, ale daří se mi pootočit. Jde o laň, můj pohyb sice postřehle, přesto mi čas na čtyři fotky dala. V roklinách je tma i ve dne, natož o půl šesté ráno, mám strach, jestli se vůbec nějaká fotka povedla, uvidím doma. Vysoké šlo zřejmě více kusů, myslím si, že to mohla být laň s kolouchem, anebo čtyři kusy samotné holé, co tudy procházejí nad ránem z okolních luk do lesů. (Až detailní prohlížení fotografie prokázalo, že to byla laň s kolouchem, za stromem za laní, je trochu vidět rozmazaná hlava koloucha.) Někdy tudy protahuje i jelen, desaterák, ale bohužel, štěstí na setkání s ním zatím nemám, možná v říji, když ho noví „povolenkáři“ nestřelí.

Jakmile se ozvaly motory pil blízko mému stanovišti, balím věci a jdu domů. Odcházím spokojený, setkání s vysokou mě hodně potěšilo a už teď se těším na druhý den ráno, na vycházku za ledňáčky. Musím jít k rybníku dříve, nejlépe před čtvrtou hodinou ranní, důvod – včera jsem zradil pozdním příchodem bobra a dost mě to mrzelo, kdybych seděl na místě dříve a mněl nachystané věci, nevěděl by o mně.

Do roklin v Červených lomech se vrátím po těžbě a věřím, že až se všechno uklidní i zvěř se tady začne chovat, tak jako před těžbou.

Pátek ráno 14tého jdu k rybníku, tentokrát až na pátou ranní hodinu, je zataženo, po dešti a vůbec se počasí nedrží předpovědi. Měla být jasná obloha, lehký vítr od severu, prostě takové příjemné chladnější ráno. Bobra, vím jistě, že nestihnu. U mého stanoviště se pomalu na hladině loudají kačeny, čekám dost dlouho, než odplují, abych se mohl co nejtišeji dostat do vody za maskovačku. Mlžný opar se líně převaluje nad vodou, občas zaslechnu volavky, nad ránem odlétají jinam a po sedmé hodině se vracejí zpátky na rybník. Je zajímavé tyhle opeřené dámy pozorovat lovit, když se na rybníce zvedne hladina a nemohou brouzdat vodou. Jejich lov mi připomíná orla mořského. Volavka letí vysoko nad hladinou, naráz mění výšku, slétává k hladině a zničehonic ostrý úder zobákem do vody a s rybou odlétá na ostrůvek. Jsou to potvory vynalézavé, ještě nikdy jsem takový způsob lovu od volavek neviděl. Obloha se pozvolna protrhává, sluneční paprsky dávají rybníku příjemné barvy, a hle, ledňáček je tady. Hodiny se blíží k sedmé, jejich obvyklý čas, za chvilku prolétl druhý. S předešlých vycházek vím, že to jsou dva mladíci, jedna samička a druhý sameček. Dospělý mi sedl do stromů, kde mám stanoviště jen dvakrát, nestihl jsem ani zareagovat a byl pryč. Myslím, že se nejvíce zdržuje na protějším ostrůvku, jistě to ale nevím. Tentokrát se kachnám moc nevěnuji, fotek už mám těchto všedních obyvatel rybníka dost, počkám si k podzimu, až kačeři budou mít nové peří a obohacené o jejich ozdobu v podobě kačírek. Soustředím se na mladé drahokamy a vyplatilo se. Dnes nejenže mi ledňáček sedl do stromu, kde se mi povedla, nebudu moc skromný, dobrá fotka, dokonce druhý se mi přilétl pochlubit se svým úlovkem. Drahokam junior s rybkou, zrovna ne malou. Pozorování pozření rybky mi „potvora jedna“ nedopřál, odlétl se s ní zřejmě pochlubit dalším jeho kolegům. Mám radost a velikou, vždyť naposledy se mi takové okamžiky s ledňáčkem a rybkou povedly zachytit na řece Moravici a to už je opravdu několik „dlouhých“ let zpátky.

Dnešní ráno balím věci, převelice spokojen odcházím domů, jen nevím, jestli v sobotu ráno jít do lesa a tím se držet mého plánu, nebo se nechat zviklat a jít znovu k vodě? Uvidím ráno.

Sobota ráno a já se u kávy rozhoduji kam vyrazit, vyhrál rybník a mé plány, že budu střídat les s rybníkem, vzaly za své. Včerejší ledňáččí průlety nad hladinou rybníku mě přinutily jít opět k vodě. Nelitoval jsem, drahokamové se sice moc nepředváděli, zato kačeny byly v ráži a předváděly mi jeden lepší zážitek za druhým, konečně mám záběry trochu akční a ne jen líně plovoucí kachny na hladině. Díky vycházejícímu sluníčku jsou fotografie obohacené o atmosféru, která v této době, když jsou chladné rána, skvěle dobarvuje, jinak fádní, anebo šedivý opar. Slunce tentokrát do převalující se mlhy nad rybníkem zasvítilo v pravý okamžik, zrovna když probíhaly mezi kačenami hádky, snažil jsem se nabídnuté příležitosti využít. Všechno nebylo možné stihnout zdokumentovat, ale něco mám. Bohužel, jak píšu, ledňáčci létali všude kolem, jen tam kde bych si moc přál, tak tam nepřilétli dnes ani jednou. Volavky si lovily bezstarostně uprostřed rybníku mimo dosah teleobjektivu, bobr se neukázal, ale vím, že na rybníku je, jen to chce trochu štěstí. V neděli ráno, poslední den mého prodlouženého volna znovu zkusím štěstí u vody.

Nedělní ráno, venku dvacet stupňů, žádné ochlazení přes noc, na které jsem čekal. Nad rybníkem žádná mlha, žádný ranní opar, jen teplý vzduch a na hladině líně plovoucí kačeny. Volavky sedí na protějších stromech a na ostrůvcích, ani nemají snahu se moc hýbat. Ledňáček mi přilétl jen dvakrát, buď jsou sytí, (mladí se naučili již dobře lovit) anebo se jím v tom horku nechce. Jediné co mě dnešního rána potěšílo, z rákosí vyplula slípka zelenonohá. Byla daleko, ale aspoň vím komu přiřadit ten občasný, krátký skřek, myslel jsem si, že jde o potápku malou, omyl jde o slýpku zelenonohou, u nás vzácnou. Od rybníku odcházím spokojený. 

Nevím, kdy se za ledňáčky k rybníku vypravím, zanedlouho by měla začít srnčí říje, uvidíme, horka jsou až příliš velká, jestli se neochladí, tak asi ani nebude v srnčí říji co pozorovat.

Více fotek ke zhlédnutí najdete zde - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/10054579