Když hory troubí

Přišel měsíc září, a jak určitě všichni obdivovatelé přírody vědí, toto období patří naší královské zvěři.

Hory se rozezvučí jeleními melodiemi lásky a tyto pro náš sluch příjemné skladby se nesou z hřebenu na hřeben.

Chraplavými, hlubokými tóny si jeleni na vědomí dávají – kdo je silnější, kdo z nich vládne nejpočetnější tlupě ušlechtilých laní.

Jeden troubí hledajícími tóny, jiný zase vyzývajícími, další dává všem ve známost, tady jsem já! Této tlupy majitel a král.

Sok se mu hlásí z opačné hory: to tak nenechám! Chce si odvést aspoň jednu z jeho jeleních dam.

Netrvá dlouho a k souboji se schyluje, nic je nezastaví, ani jejich ostré, výhružné troubení. Naráz slyšet je jen paroží třesk, to jak jeleni mohutnými lodyhami do sebe zaklesnou se, znovu a znovu – třesk a třesk. Hlína lítá kolem od spárků, od paroží, svaly z nich má každý vypjaté, z jeleních nozder pára srší a to vše až do vyčerpání všech jeleních sil.

Laně paství v klidu bokem, kolouši stojí kousek opodál, nevěřícně hledí, co bude dít se dál.

Zničehonic jeden z jelenů opouští horskou arénu a za ním nese se vítězný ryk, který se rozléhá po všech hřebenech: to já jsem zde pán, desaterák, tohoto horského hřebene jelenů král.

Neviditelné děje této úžasné zvěře vnímáme každým kouskem těla a jen čekáme, kdy spatříme jednoho z nich, aspoň ministranta, který mlsně obchází jelení tlupu a snaží se odcizit jednu z dam, které vévodí a kterou si hlídá nejzkušenější a nejsilnější v dané lokalitě král.

Ať již fotograf nebo myslivec dostane se do blízkosti děje jeleního milování, dech nemůže popadnout, za kmenem stromu tiše stojí.

Mnohokrát se stane, že zapomněl na flintu, na kameru, a přeje si jen, aby tato scéna nepřestávala a pokračovala klidně celý den.

Záhy vše skončí, to jen proto, že vítr byl proti nám, nedopřál nám vidět více z děje těchto královských samců a jejich říjných dam.

Kolouši napjatě stojí, nechápou co to je za představení, jen sledují co jejich mámy a tátové vymýšlejí. 

Neuvěřitelné, nastává pokládání, začátek budoucího života, pro naše hory krásné obohacení.

Buďme pokorní, uctívejme přírodu, zvěř v ní žijící, obzvláště zvěř jelení, která vládne našim horám, loučkám, studánkám a ochozům jelením.

Chraňme si toto bohatství a buďme hrdi, že v naší zemi, konkrétně v krásných Jeseníkách, se můžeme pochlubit touto ušlechtilou, královskou zvěří.

         Bylo to v neděli ráno 25. září, když jsem opět vyjel s kamarádem Martinem Ž. z Bruntálu na hory zkusit štěstí a konečně vyfotit jelení zvěř v říji. Je to výborný chlap, znalý přírody, jesenických hor a zvěře v ní žijící. Vyjížděli jsme kolem tři čtvrtě na pět, je to od nás zhruba půlhodinka cesty, to stačí, abychom byli před rozedníváním na místě. Zaparkovali jsme auto, dali vybavení na záda a šli do terénu. Kam kdo půjde, jsme měli rozhodnuto předem, dnes každý sám. Hned po pár krocích slyšíme troubení starého známého krále hor, ale pro naše oči stále skrytého jelena. Za ním dnes nepůjdeme. Na rozcestí jsme se rozešli, popřáli si foto-lovu zdar a za oběma se zavřela ještě panující tma. Po pár krocích jsem uslyšel silné troubení na opačné straně stezky, moc daleko troubící jelen nebyl. Opustil jsem původní plán a vydal se jinou trasou. Však k cíli a do místa srazu s Martinem stejně dojdu. Pomalu se šoulám chodníkem, k hlavnímu jelenu se postupně přidávají s hlasovými projevy tři ministranti (mladí jeleni, kteří se pokoušejí o odvedení laně hlavnímu jelenovi). Stáli v bezpečné vzdálenosti, každý na opačné straně od vládnoucího samce, neměli odvahu se pouštět blíže a pokoušet se mu odlákat některou z laní. Hlavní jelen bezvadně a vytrvale troubil, ministranti jen občas a opatrně, úžasný poslechový zážitek. Stál jsem u stromu na chodníku, dalekohledem se snažil najít aspoň jednoho z aktérů. Nepodařilo se mi to, byl lehký opar a měsíček ve fázi, kdy už nemá takovou sílu, aby mi pomohl se světlem.

Najednou za sebou slyším kroky, otočím se a rozeznávám postavu myslivce. Pozdravíme se, chvilku spolu stojíme, potichu rozebíráme situaci a přemýšlíme, co s tím. Dostane se mně pozvání, že půjdeme za jelenem společně. S poděkováním odmítám, i tak jeden nadělá rámusu ažaž. Popřejeme si vzájemně lovu zdar a jdeme každý jinam. Já na hřeben a kolega myslivec loveckým chodníkem do horských porostů. Mezitím se hlavní jelen vzdaluje, jeho troubení ztrácí na intenzitě a ministranti mizí kdesi za horizonty. 

Při výstupu na horu potkávám tři kamzíky, dívají se na mě, ale neodbíhají, nechávají mě v klidu projít. Dalekohledem poznávám kamzici s letošním přírůstkem a samotný kus, který jsem nedovedl přečíst, co je zač, jestli kamzík, nebo kamzice. Dostávám se na hřeben a to už začíná svítat. Neustálé jelení troubení, které se neslo z protější hory, mně velice příjemně dokreslovalo atmosféru příchozího dne. V duchu si říkám: dnes by to mohlo vyjít. Nejdu daleko, hned po pár metrech chůze vrcholem hory slézám mezi horské smrky a vybírám si místo k čekané. Původně jsem chtěl jít dál, jenomže tlupa kamzičí zvěře pastvící se přede mnou mě od tohoto plánu odradila. Nechtěl jsem je zradit, a tak usedám pod jeden ze smrčků. 

Vtom vidím před sebou hřbet jelení zvěře, otáčím se k němu zády, rozepínám batoh, vytahuji fotoaparát, vše dělám velice opatrně, ale stejně to je hluk, který mi dere uši. Otočím se zpátky a kus byl pryč. Všechno mi to dlouho trvalo, a tak to také dopadlo. Nevadí, den začíná, uvidíme, co bude dál. Po krátkém čekání slyším troubení z protějšího svahu. Je to skvělé, jeleni neustále vytrubují milostné ódy do hor, je šance. Dávám si kalíšek horkého čaje a po pravé ruce se zjevuje kamzík. Vzdálenost mezi námi je zhruba osmdesát kroků. Přede mnou to samé, kamzice se svým potomkem se začíná pastvit, to už zkouším tyto dva fotit. Pořizuji pár fotografií, sluníčko pomalu osvětluje stráň pode mnou a já čekám na lepší světlo, potom snímky opakuji. V dálce pozoruji další partu čertíků a po levé straně jich mám dalších asi třináct. Jsou daleko, ale podívaná je to úžasná. 

Když je slunce na můj vkus dost vysoko, říkám si: sem jelení zvěř nepřijde. Přemýšlím, kam se vydám dál. Vysoká zvěř bude někde pod horou v mlazinách a o volné horské louky v tuto pozdní hodinu nemá zájem. Omyl, přes horizont vzdálený téměř tři sta metrů vidím třináct kusů holé jelení zvěře a jelena, který si svůj harém patřičně hlídá. Občas zatroubí a sbíjí si své drahé laně do houfu, aby o nějakou nepřišel. Však opodál, tak sto padesát metrů, u smrčků stojí další jelen, troubí, ale nemá odvahu se přiblížit k tlupě, které vládne oboustranně korunový desaterák ve středních letech. Je jasné, že do souboje nepůjde. Husí kůži mám po celém těle, mráz mi chodí po zádech, nádherný zážitek, i když je scéna daleko, nevadí, skvělá podívaná, doprovázená troubením dvou jelenů a třetí je stále slyšet z druhého kopce. Po pár minutách tlupa jelení zvěře popochází a mému oku se vzdaluje. Opona z horských smrků se za nimi postupně zavírá a já hledím tiše do prázdna. Stále se nemohu probrat z tak vzrušujícího zážitku. Po chvilce rozjímání balím věci a v duchu si vyčítám, proč jsem nešel blíže k říjišti. Hned si odpovídám: nechtěl jsi zradit kamzíky, a tak jsi přece zůstal pod horou. Koukám na mobil, kolik je hodin, a vtom se ohlašuje Martin se zprávou, kde jsem a kde se sejdeme. Odpovídám. Za nějakých dvacet minut už spolu probíráme vzrušující zážitky dnešního vydařeného rána. 

            Kolik viděl zvěře Martin, jaké měl zážitky, to musí čtenářům povykládat on sám a věřím, že vás jeho pozvání na hory určitě nudit nebude.

Tak zase někdy příště ZDAR !