Když je všechno daleko

Z návratu z Helgolandu se opět toulám partiemi lesních pasek v Mlýnském. Několikrát jsem si letos říkal, že les opustím a zkusím znovu navštěvovat louky kolem Lágrů za Ryžovištěm. Problém ale je, že se nějak nemůžu donutit opustit les. Pořád mě moje oblíbené lokality v Mlýnském lákají. Minulý týden a tento víkend tomu nebylo jinak.

Předešlý týden v Mlýnském v pasece nad kolejemi vyváděli ťuhýci mladé. Toho jsem chtěl využít, bohužel všechno bylo mimo dosah mého foto-vybavení. Sedali na vršky náletových bříz, do zarostlých hromad klestů a i když jsem chtěl vzdálenost zkrátit, nepovedlo se. Pořád si mladí dravčíci i s rodiči udržovali dostatečnou vzdálenost od mého teleobjektivu. Zkusil jsem v neděli ráno akci za ťuhýky opakovat, ale to bylo pozdě. Mladí létali již po celé pasece a staří, jak jsem vypozoroval, se o drobotinu přestávali starat. Přesto mně paseka za námahu a věrnost aspoň trošku odměnila. Z hustého bukového náletu kouká mým směrem srnec. Sluneční paprsky a jeho červená barva srsti kontrastující v monotónní zelené ho prozradila. Stál pod horizontem paseky a koukal přímo na mně. Zase mně zvěř vidí dříve! Naštěstí dálka, která je mezi námi a světlo, které hraje do mých karet, mu stěžovala rozeznat a určit nebezpečí. Kontroloval jsem srnečka přes teleobjektiv, ale vzdálenost mladý pán paseky zkrátil snad jen o třicet metrů a pak ho paseka skryla do neproniknutelného porostu.

Poslední červnový víkend návštěvy paseky nad kolejemi opakuji. Srnec mně láká a zároveň mám stále v podvědomí, že v těchto zarostlých rubaniskách mám za poslední roky nejčastější setkání s vysokou.

V sobotu ráno se mě ale moc vstávat nechce, večerní povinnost kvůli poruše v ALINVESTu mě brzké ranní stávání znemožnila. K pasece přicházím až něco málo před šestou, tři-čtvrtě hodiny po východu sluníčka. Mlžný opar, který se nad pasekou táhnul od řeky a kolejí, až k horizontu rubaniska se pod vlivem slunečních paprsků rozplynul a zvěře již v rubanisku nebylo. Usedám na pařez vyčnívající z hromady klestu, pozoruji okolí, odpočívám. Kolem sebe pozoruji různé druhy „hmyzáků“ a v duchu si říkám, že makro-objektiv by se hodil. Bohužel, sebou ho nemám a tak přicházím o snímky, které se, jak je známo neopakují. Slunce začíná připalovat, ovádi otravovat, teplota, podle mých hodinek je už přes dvacet stupňů celsia, zvedám se a dnešní, napíšu, pozdní vycházku končím.

Nedělní ráno konečně vstávám včas, z domova vyjíždím po čtvrté ranní. Teplé ráno moc naděje se setkání se zvěří nedává, ale já si říkám, že kolem řeky Moravice chladněji bude a i vzduch nad pasekou, nad kolejemi bude pro pohyb zvěře příznivější. Půl hodiny před východem parkuji můj oblíbený stroj (skútr) na cestě, nad kolejemi. Vždycky parkuji v místě, které mám již z dřívějška oblíbené. Proč? Abych nebyl pohodlný na krok a hlavně, abych si nezrazoval zvěř, která může zrovna přecházet přes řeku, přes koleje, přes cestu do přilehlých pasek a mlazin, anebo opačně z mlazin k řece. Ochozů je vidět, díky zlomeným a ohnutým travinám kolem cesty dost. Ovšem dnes ráno ani kolem řeky není tak chladno, jak bych chtěl. Je dusno, stébla trav se nehnou, má být jižní vítr, bohužel není žádný. Nad řekou se vznáší lehounký opar, který se nad cestou okamžitě rozpadá. Rosa v pasekách skoro žádná, ptáci dnes ráno vůbec nehýří svou přirozenou aktivitou, jejich zpěv zaniká v rozléhajícím se zvuku motorových pil, nesoucí se z druhého konce revíru. Počasí, tak akorát sednout na hráz rybníka a pozorovat vodní ptactvo.

K rubanisku přicházím před pátou, světla na případnou fotku tak akorát. Jenomže co fotit, zvěř nikde a ani ťuhýci kolem nepoletují. Od západu se tvoří oblačnost a i východ sluníčka není takový, jaký byl minulý týden. Zhruba po půl hodině, na zlomený kmen břízy sedne mladý ťuhýk, je daleko, přesto mě to nedá a pokouším se o fotku, aspoň chtíč zmáčknutí spouště fotoaparátu na něco musím uspokojit. Netrvá to snad ani pět minut, když postřehnu v pasece pod horizontem pohyb!

Okamžitě zaměřuji teleobjektiv, a hle; kolouch se prohání pasekou, dovádí. Úžasná podívaná na skotačícího, dovádějícího koloucha, připomíná mě to mladé kamzíčata z našich hor. Začínám hledat laň, už jí vidím, ale znovu mám pocit, že mně sleduje. Nevím proč, ale poslední dobou, mě přijde, že zvěř ví o mně dřív, než já o ní. Kolouch dovádí, dokonce se, se svým skotačením dostal blízko mému fotoaparátu, jenomže, chytit takový rychlý pohyb mladého koloucha do objektivu, je můj nadlidský výkon. Mezi tím laň kousek popošla, opustila nepropustné větve bukových náletů a já konečně, i když na dálku mohl zmáčknout spoušť fotoaparátu a k mému štěstí i kolouch se do snímku připletl.

Větší fotky -  eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/11683567