Když sníh přichází v březnu

Je neděle a já s kamarádem, fotografem přijíždíme k Vojenskému revíru při svítání, pro nás tak akorát. Vystoupíme z auta a hned povídám; podívej se na to světlo, měsíc nad obzorem a proti němu úžasné svítání, navíc v krajině, kterou dva dny před nedělí zasypala bílá „peřina“. Co nebylo vidět v zimě, tak se nabízí pro nás úžasný zážitek teď, v polovině března. Co dovede za krásu namíchat zapadající měsíc s rozbřeskem, to je úžasné. Ještě tak zvěř do té scény by to chtělo. No, ale vtom prudkým severáku se setkání se zvěří na otevřeném prostoru moc nevěřím, ani fotoaparát z batohu nevytahuji. Chyba, hned za prvním remízkem je kus. Srnec a ví o nás, jak by ne, pod nohama křupe zmrzlá zemina, že ani silný vichr neutlumil naše kroky. Jdeme rychle, jen abychom zašli do lesa někde za vítr. Dravci nám nad hlavami létali, to bylo jediné, co živého se na loukách před lesem objevovalo.

Před vstupem do lesa si taky chystám kameru. Dostáváme se za vítr, pomalým krokem přicházíme do míst, kde jsme fotili minule červenku. Hodinku čekáme a nic, vítr se, zdá se mi, točí. Vstáváme a jdeme dál po cestách prozkoumávat les. Kolem dokola samé mlaziny, starší, mladé s ostrůvky laťáku. Stop kolem cest je spousty, od lišek, srnčího, čerstvé spády od divočáků. Nad stromy sem tam prolétnou hřivnáči, káňata, krkavci a jiní dravci, které mám problém určit, co jsou vlastně zač. 

Vždycky s napětím procházíme klikatící se úsekem cesty, co kdyby něco. Za jednou zatáčkou vylétla káně, byla blízko, ale autofokus nezabral až později. Kontroluji fotku na displeji a okamžitě upravuji korekci a snižuji ISO. Kamarád lamentuje, fotku má, ale taky už byl dravec dál, než by si přál. Pomaloučku pokračujeme dál po cestě. Znovu zatáčka, pomalu vystrkuji hlavu, očima prohlížím, nejspíš starou skládku a hle! U smrčku se paství srnčí! Okamžitě dloubnu do Tomáše, fotoaparát letí k oku, konečně máme na kartě zvěř a v pěkném prostředí. Času nám srneček moc nedal, vítr tomu nechtěl, ovšem fotky máme a radost nepopsatelnou. Hlavně Tomáš, ten se zážitkem klepal ještě cestou zpátky. No a já, já mám konečně fotku srnčího v zasněženém lese, tak jak jsem si přál od ledna, když jsem chodil krmit za chalupu.

Každou chvilku zatavujeme, kamarád prohlíží vyfoceného srnečka, má obavu, jestli autofokus ostřil tam, kde měl. Ostřil, říkám, toho se bát nemusíš, ale on je to strašný puntičkář, chce mít všechno dokonalé. Povídá mi; dvě fotky jsou zaostřené jinam, ale podívej tady na tyhle, je to tam! Opět jeho radost a má zároveň nás doslova nese k autu.

Odjíždíme dnes nad míru spokojeni. Březnová, malá nadílka sněhu, která přišla někdy ve čtvrtek, vydržela na kopci a v lesích Vojenského revíru až do neděle a podle předpovědi se hned tak sněhu Vojenský revír nezbaví. Cestou k autu jsme ještě lišku pozorovali, ale až pod horizontem, v dálce káňata a to bylo pro dnešek všechno.

Obrázky ke článku - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13000905