Když Štěpán naděluje

Je Štěpána a já ráno před osmou jdu opět do lesíku za chalupu. Původně jsem chtěl navštívit Mlýnské, ale počasí mě od vycházky do lesů odradilo. Mlha, že bylo sotva vidět na třicet kroků a tak se jdu jen podívat co nového u slaniska, chvilku posedím, pak domů vezmu stativ, fotostan nechám na místě pro příští vycházky. Jen co překročím příkopu za zahrádkami, pozornost mi upoutá něco nezřetelného v husté mlze. Ráno je šedivé, vítr západní, vlastně jen takový vánek, silueta něčeho se pohnula, odtušil jsem okamžitě, že jde o srnčí. Okamžitě se přimáčknu více k lesíku, sundávám batoh, vytahuji fotoaparát, zkouším zaostřit, konečně a zřetelně rozeznávám kus srnčího. Jde pomalu dolů k zahrádkám, problém nemám se zaostřením, ale se směrem větru. Trvat to dlouho nebude a srnčí mě navětří. Naštěstí, před úprkem srnčího se mi pár obrázků povedlo. Vím, že fotky nebudou dobré, ale po dlouhé době mám radost aspoň z něčeho.

Hned po příchodu ke krmítku a slanisku kontroluji fotopast, když byl srnec na louce, musel být i u slaniska. Záznamy ve fotopasti mi to potvrzují, tak konečně! Po sedmi „dlouhých“ dnech se srnčí ukázalo u krmení. Dosypu ptáčkům a na chvilku usedám do fotostanu. Prohlédnu fotky, dám si čaj a pak obloukem kolem lesa se vrátím domů, stejně je tma jak v ranci a mlha ustoupit ze svých pozic nehodlá. Naliji čaj, nasadím brýle a prohlížím čerstvé fotky srnečka, zároveň je promazávám. Drobné ptactvo i se sojkami poletují kolem, občas přilétnou ke krmítku, tentokrát jim nevěnuji větší pozornost, sotva je vidím, natož se pokoušet o fotku. Nemá to cenu, radost mám z fotek srnečka a to mi dnes musí stačit. Dopíjím čaj, kouknu jen tak ledabyle před fotostan, Krve by se ve mně nedořezal! Před mým stanem je srnčí, tři kusy! Tak to dovedu jenom já, neumím si pohlídat jejich příchod a tak jsem si to moc přál, že až půjde zvěř ke slanisku, musím jí postřehnout v momentě příchodu. Dnes jsem zvěř zpozoroval pozdě, byla u krmení a já ani nevím, ze kterého směru přišla. Koukám, z překvapení mi dlouho trvá, než se chopím fotoaparátu, zkouším ostřit, autofokus i v té tmě reaguje a na světlejší srst na krku zvěře ostří. Pořizuji postupně několik fotek, zároveň mám strach, že srnčí dlouho nevydrží. Vítr, potvora jedna se otočil a jde od jihu, to je průšvih! Zážitek netrval dlouho, snad jen patnáct minut a bylo po všem. Viděl jsem to na srně, neměla klid, stále ověřovala vítr a dokonce si myslím, že občas zaslechla i závěrku kamery.

Stejně odcházím neuvěřitelně šťastný. Člověk by řekl: srnčí, no nic, aspoň něco. Já řeku: konečně jsem se dočkal a užil si zvěře v prostředí, které jsem si dopředu nachystal, zakrmil a věřil, že se dočkám, až se srnčí ukáže. Dnes na Štěpána to vyšlo a moc si přeji, aby setkání nebylo poslední a abych si ho užil s lepším větrem a hlavně se sněhovou pokrývkou.

Fotografie ke článku 

eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/9310052