Konec roku 2023

Ani moc není o čem psát. Vycházky do přírody podnikám každý den. Počasí, i když je nestálé ignoruji, hlavně směr větru, který mi hodně vadí, se snažím, dá se říci, raději ani nevnímat. Jednou je západní, jednou severozápadní, pak pro změnu jihozápad. Severák, nebo vítr od východu ne a ne fouknout. V Mlýnském to ani nezkouším, možná jeto chyba, ale bez skútru to nemám jednoduché se do lesa dostat. Otravovat ženu, aby mě vozila autem, nebo se spoléhat na vlak se mi vůbec nechce. Naši řeku jsem navštívil jednou a to jen pohledem z mostu a to mi stačilo. Moravice stále sténá nad vysokou hladinou, skorce postřehnout je zázrak, kačeny březňačky na období ošlapování teprve čekají a většinu času tráví znuděně na březích. Ledňáček snad zmizel někde po proudu do teplejších krajin a kromě hladových a hlavně opatrných volavek nic jiného řeka nenabízí.  

Je sobota ráno, znovu mě moje nohy a myšlenky, které nohám poroučí, vedou za chalupy vesnice. Někdo může namítat, že už to je dávno město, anebo podhorské městečko, anebo, jak se dnes nosí a bývá zvykem říkat – obec. Pro mě to bude stále a hlavně ten náš konec, kde bydlím - vesnice. Já jsem v Břidličné vyrostl, naše i sousedovic chalupy jsou pořád na venkově a moc bych si přál, aby to tak zůstalo i do budoucna. Nejde se mi špatně, sníh nadobro roztál, vítr, který mi fouká do zad, mi pomáhá lehce zdolávat mírný kopec. Jediné co mi moc vadí, nebojím se napsat, je černá tma. Za čtvrt hodinky by mělo vycházet slunce, ale ani náznak po jeho příchodu na obzoru není. V batohu nesu trochu krmení, moc ho třeba není, zvěř nijak nestrádá, z korýtka bere jen málo, vlastně ho nesu ze zvyku. Ze záznamu z fotopasti vím, že se ukázala veverka. Začala navštěvovat krmné zařízení a je jediná, co k mému velikému překvapení bere předložená jablka. Dnes jsem jí při příchodu k fotostanu postřehnul, odbíhala od slunečnice, snad se jí i za světla někdy dočkám. Liška, která celkem pravidelně chodila na suchý chléb, prochází jen zřídka, suchého pečiva si ani nevšimne. Srnec, který byl pravidelným návštěvníkem, najednou chodí, jak se mu zachce a srna krmeleček navštěvuje už jen sama, srnče jí uhynulo. Mám to obeznané. Však ani srna nevypadá moc dobře. Z fotek je poznat, jak její kondice je mizerná a to není žádná zima. Jestli v lednu, nebo v únoru přijdou větší mrazy se sněhem, myslím si, že jara se chudera nedočká. Loňskou zimu chodilo ke krmelečku sedm kusů srnčího, zajíc nechyběl. Letos jen srnec se srnou, kam se podělo dalších pět kusů, bohužel nevím. Lov za úbytek stavu srnčí zvěře určitě nemůže, vím moc dobře, že na této lokalitě myslivci neloví. Myslím si, že ta hnusná siláž, kterou dokrmují zemědělci krávy na celoročních pastvinách, může mít vliv na vyšší úhyn zvěře, je to snad horší, než řepka. Nemůžu se tady o tom tématu rozepisovat, kdo mně zná, ví, že bych vzteky vybouchnul nad tím, jak se dnes hospodaří a co se v přírodě děje.

Nakrájím pár jablek ke krmítku, žena mi je dovolila vzít z vánočního, prostřeného stolu, dosypu slunečnici, trochu ovsa a tak, jako pokaždé, jdu si sednout do fotostanu. Tma neustupuje a to je už po osmé hodině. Vítr se stále drží svého, dokonce bych řekl, že přidává na síle. Jediný, kdo ustupuje, jsem já a to ze svého včerejšího plánu zůstat do poledních, jedenácti hodin. Louskám buráky, popíjím čaj, pozoruji drobné ptactvo a přemýšlím, kam se vydám příští den. Nic mě nenapadá, kdyby byl sníh, klidně bych jel vlakem do Mlýnského. Mělo by probíhat chrutí a to by mohla být dobrá příležitost se setkáním s černými rytíři našich revírů. Další oříšek se mi zasekává mezi zuby, zároveň se mi zasekl pohled pod suché větve smrků. Z ničeho nic před teleobjektivem stojí srna a jistí. Vím, že moc času mi na fotografování nedá, vítr jde od jihozápadu, okamžitě pořizuji pár fotek. Vidím na srnčím, že je nejisté a stále kouká někam k chalupám. Ozývá se od vesnice nezvyklý, pro zvěř hluk. Je teplo a lidi na zahrádkách hýří aktivitou. Srnčímu se tohle moc nelíbí, za krátko odbíhá, ale několik snímků mám. Může někdo namítat, že to je pořád to samé, to samé místo, ty samé fotky. Já ale budu oponovat. Pokaždé to je jiný moment, zážitek stejně vzrušující, jako ten první, předchozí a světlo jiné, pro fotografování určitě zajímavé. Vždycky mám velikou radost ze setkání se zvěří. Spokojen se pouštím znovu do buráků a do čaje. Světlo se k lepšímu neposunulo, a já se rozhodl, že ne v jedenáct, ale v devět balím. Ještě zkontroluji prostory před a kolem fotostanu a hle! Sojka sedí přímo před teleobjektivem. Okamžitě zaostřuji máčkám spoušť fotoaparátu, je na kartě a já mám další skvělý zážitek z fotografování.

Teď už opravdu balím, je přesně devět, jdu domů. Kdy se sem vrátím, vůbec nevím. Zakrmeno je dost, nakrájená jablka, kukuřice, oves, pšenice, suchý chléb, slunečnice pro ptactvo, to všechno musí vydržet aspoň do dalšího víkendu. Věřím, že vydrží, však sem chodí jen srna se srncem a ti moc krmiva nevezmou. Taky je možné, že mi to nedá a prvního dne roku 2024 se půjdu podívat co nového se děje u krmelečku.

Odkaz na větší fotky - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/10902984