Kouzlo lesních pasek

Mezi vycházkami za daňčí zvěří zkouším štěstí v rubanisku ve foto-krytu u újediště, nedaří se mi vůbec. Špatné počasí, mlhy, vítr, déšť a dravci nemají ten správný hlad. Lišky chodí v noci, když už se vydám na čekanou, mám problém i sojku vyfotit. Třetí újeď pomalu je celá pryč a stále žádná fotka. Po týdnu mi to nedá a znovu zkouším štěstí v pasece. Kryt zbudovaný ze starého klestu, pod ním fotostan, který zatím drží, odolává rozmarům počasí vcelku dobře.

Dnes je svátek 17.11 v šest ráno, jako již po několikáté se uvelebuji ve fotostanu. Rozbřesk právě začíná, je po nočním dešti, mírný vítr od západu a hlavně konečně bez mlhy. Pomalu chystám věci, sedačku, fotoaparát na stativ a musím si nalít kalíšek čaje na zahnání žízně. Zatím jen sluchem zkouším najít nějaký pohyb zvěře, nic, jen občasné šustění větví.  Po půl hodince, ještě za velikého šera mě z rozjímání vytrhne hluk lesních strojů, nadávám, lamentuji, cenu to nemá, hned se uklidním, však likvidace lesů je celorepublikový problém a LČR to evidentně vyhovuje. Znovu se snažím dostat do myšlenek a soustředěnosti pozorování blízkého okolí. Občas zaslechnu probouzejícího se kosa a dlouho nic. Zkouším přes hledáček fotoaparátu najít újeď, zaostřit, prostě být nachystán na případný přílet dravce nebo krkavce. Sice je stále tma, ale ze zkušenosti z minulých let, se vyplatí, mít sklo natočené tam kam má být. Ručně zaostřím do míst, ISO 2500-3000, clona šest-tři, čas - hrůza. Hranu pařezu mám snad ostrou. Znovu si naliji čaj, pozoruji paseku okem přes malé průzory, zdá se mi to nebo mě mate zrak! Vidím šedivý stín, jak se protahuje pomalu rubaniskem. Proti východu se mi špatně určuje druh, ale něco mi říká, že to je srnec. Začínám pomalu pootáčet fotoaparát, podexponovávám až na samou spodní hranici, posunuji ohnisko, konečně zaostřuji, srnec se zastavil, jistí, bere vítr? Závěrka párkrát cvakne, myslím, že cvaknutí závěrky určitě slyšel, duch paseky popochází, otáčí se, znovu ostřím, další fotky se ukládají na kartu, korekci expozice vracím k normálu, znovu pár fotek, to už pán rubaniska nevydržel, jak přišel, tak zmizel.

Uklidňuji se, rovnám záda v sedačce, neskutečně si to užívám. Konečně mám setkání se zvěří na novém místě i s fotkou na kartě. Naliji si čaj, v klidu prohlížím fotky, některé mažu, některé si značím hvězdičkou. Jsem nesmírně spokojený, nejraději bych hned balil fidlátka a prchal domů. Uklidňuji se, lesní stroje v takový okamžik jsem ani nevnímal, najednou mi nevadí. Popíjím čaj, znovu prohlížím fotky, hlasy sojek mne z prohlížení vytrhnou, jsou blízko a věřím, že některá usedne před kryt.

Dlouho to netrvalo, sedla, jenomže světlo stále chybí. I když sojkou nikdy nepohrdnu, raději bych chtěl dravce, možná bych pro tohle ráno chtěl moc. No, už to tak někdy u lidí bývá, nenasytnost. Hned se ve mně začíná probouzet čerstvý zážitek se srncem a fotografování sojek, okamžitě přijímám s pokorou.

Při odchodu moc děkuji pasece za skvělý zážitek.