Království jezevců

Když jsem před několika lety slyšel o noře v Červených lomech, myslel jsem si, že noru znám. Je to nora, do které mi v minulosti několikrát utekli moji foxteriéři. S hrůzou jsem očekával jejich návrat z nor, pomoci jim nebylo jak. Po letech se ukázalo, že jde o noru jinou, pro psy stejně tak nebezpečnou a pro fotografování náročnou. Je to lesnatý terén samých strmých, skalnatých zmol, ale pro zvěř, hlavně pro lišky a jezevce úžasné prostředí.

Letošní rok, někdy při kaňkování lišek jsem k noře umístil fotopast, času moc nebylo k její kontrole, kontroloval jsem jí všeho všudy dvakrát, naposledy zhruba před měsícem. Tento týden, po návštěvách našeho rybníku mi to nedalo a na Zelený čtvrtek, (to jsem si poručil dva dny dopředu), jedu provést kontrolu fotopasti. Že budu u nor trávit večer, mne ani v duchu nenapadlo, jenomže při prvním zhlédnutí fotek bylo okamžitě rozhodnuto; dnes u nor počkám. Na fotkách lišky, jezevci a dokonce za světla, už po šesté hodině večer, to je výzva, která se nedá jen tak odmítnout.

Usedám kousek od nor k mohutnému smrku mezi náběhové kořeny. Vítr, zdá se je dobrý, jihozápadní, ovšem světlo na fotografování v těch roklinách chybí. Blíží se šestá hodina večerní a já jako vždy si při těchto čekaných představuji, jak by to vypadalo, kdyby se tam, anebo tam, ukázala zvěř. Čas se neskutečně vleče, zato světla ubývá strašně rychle. Ptačí, podvečerní koncert mne ukolebává, bráním se zamhouřit oko z obav, že promeškám zvěř. Najednou kouknu nad noru, na její vrchol; vždyť to je zvěř! V šeru poznávám kus srnčího. Aspoň srnčí, když ne jezevci. Pomalu natáčím teleobjektiv vzhůru nad noru, zaostřuji, první snímek je pořízen.

Je to srnec, mladý, tříletý šesterák, „oškubaný“, jako kdyby proběhnul přes ostnaté dráty, paroží v začátcích vytloukání i tak mám radost. Ani spleť větví mi radost nekazí, však se najde moment, kdy nebude fotce zavazet žádný stvol, žádná větvička a já ho budu moct vyfotit bez překážek. Užívám si těchto momentů do sytosti, přitom zapomínám na jezevce, na jezevčí noru, až srnec mi prozradil, že se pod ním něco děje. 

Slechy vztyčené, upřený pohled, postoj připomínajícího vystavujícího ohaře. Kouknu k vsukům, hlava jezevce je venku z nory. Nejistý pohled jezevce k „vystavujícímu“ srnci jsem nestihnul vyfotit, zradili se navzájem, srnec odskočil do mlaziny nad norou, jezevec se zatáhl pod zem. Parádní zážitek, úžasná podívaná. Škoda jen, že všechno trvalo tak krátce, fotku mám jen jistícího srnce, jezevce, bohužel nemám. V duchu si vyčítám, že jsem srncovo upozornění na přítomnost jezevce postřehl pozdě, teď bude dlouho trvat, než obyvatel podzemních staveb půjde ven. Skoro deset nekonečných minut trvalo, než se jezevec objevil na povrchu. Bohužel, příležitost k fotce mi vůbec nedal. Okamžitě nabral směr vychozeným spádem nad noru a zmizel za norou. Je to k zoufalství, první moment vyfotografovat jezevce jsem promarnil a u druhého mi nedal ani čas k pořádné fotce.

Odpočívám, svlažím hrdlo minerálkou, přemýšlím co dál. Mám radost se setkání se zvěří, zároveň mi radost šedne při pomyšlení - kdybych byl pozornější, mohl být i jezevec na kartě. Na hodinkách je deset minut po sedmé, počkám do půl osmé, poroučím si. Ovšem dodržet čas se mi zdá nesplnitelný. Je ticho, jen občasný popěvek ptactva a zavanutí větru narušuje usínání lesa. Za mými zády, na obloze se rozsvítil měsíc, chci si začít balit věci a co nejtišeji odejít. Ještě jednou se kouknu k vsukům; hle! Je tam! Ani dech nemohu popadnout, jezevčí hlava se souká z nory a to jsem netušil, že za stromem je další. Musím se vsedě několikrát pošoupnout více doprava, tak abych mohl aspoň na jednoho zaostřit. Je to náročné, přitom mi připadá, že jezevec stále kontroluje vítr, navíc mám pocit, že se na mě neustále dívá. Zkouším ostřit, fotím, světlo na fotografování je mizerné. Z fotek nebude nic, zapínám video, to bude lepší.

Dvacet minut mi dopřáli tito převážně noční tvorové neopakovatelné podívané, skvělého zážitku a hlavně nakouknutí do jejich bezstarostných nerušených hrátek v úžasném, pro jezevce typickém lesním prostředí.

Mám se setkání s jezevci z let minulých spoustu krásných zážitků, fotky také, ale ve čtvrtek mi bylo dopřáno nasát u jezevčích nor úžasnou atmosféru lesního prostředí se vším všudy. Atmosféru, jakou jsem prožíval při jarním tahu sluk. Ptactvo utichá, les se chystá ke spánku, na obloze se objeví jedna z mnoha hvězd Večernice, která na všechno dohlíží, dnes se k ní přidal i pán noční oblohy, Měsíc.