Kulový blesk.

           Jako vždy, když mám volné dny, volám skvělému kamarádovi Martinovi: přijedeš na kafe, je čas nechci ho pít až v poledne. Odpověď: klidně si ho uvař, já se zastavím na „rychlou“ kávu kolem jedenácté, nachystej se, vyrazíme za muflony. Nebyl jsem v našem revíru od srpna, nemám čas a někdy ani chuť a počasí mi taky není zrovna dvakrát nakloněno. Martinovi se mě zřejmě zželelo a asi u mě pozoruje „domácí demenci“, ať tak nebo tak, radost mně tohle pozvání udělalo velikou.

            Přijel na čas, já byl nachystaný i s „plnou polní“, zalévám Martinovi kávu a opravdu než jsem si obul boty, měl jí v sobě. Nějaké povídání, jak bývalo vždycky zvykem, se nekonalo. Vytáhl z kapsy mapu a jasně mi demonstruje jakou má představu a jak v lese půjdeme, hlavně kam půjdu já. Povídám: co to na mne zkoušíš, však jste s fořtem Honzou říkali, že neumím číst v mapách – smích. Nasazuji „lupy“ na oči, poslouchám jeho plán, je mi vše jasné.

            Nasedáme do Martinova auta, za dvacet minut jsme v lese. Jen co vjedeme do lesa, za první zatáčkou vyvážečka rovná dřevo. Martin si stěžoval: to samé bylo i včera, navíc nechávají binec na cestách, kvůli tomu jsem chytnul větev do podvozku, veliký problém a boj jí z podvozku vyprostit. No richtik, skoro jako přes kopírák se opakuje to samé. Přijíždíme na křižovatku lesních cest, Martin se hned vrhá pod auto pro zakleslý klacek v podvozku. Hergot; zase to nejde, po krátkém lamentování kamarád vyhrává, klacek je vyproštěn. Ale, co to zase je?! Pane bože, mám utržený výfuk! Už při jízdě do lesa byl zvuk auta podezřelý. Visel jen tak na kousku něčeho a při jízdě škrkal o zem. Mám „výbornou radu“: vytáhni elektrikářské brzdy (používal je k uvazování lapačů) a výfuk přichytni k něčemu v podvozku, domů dojedeš a pak Ti to některý machr zavaří. To se ovšem nepovedlo, jen co chytil za konec prokleté roury, výfuk upadl celý. Vytáhnout neposlušný auto-komín zpod auta nebylo jednoduché, ale povedlo se. Martin uložil upadlou část výfuku do kufru, mě poděkoval za „výbornou radu“ a konečně jsme se vydali za muflony. Jeho poslední slova k problému s autem zněla: nenechám se tím rozhodit!

          Já šel určenou cestou ke konci smrkového porostu, na něj navazuje bukový, tam jsem měl sejít šlajsnou do dvou třetin svahu a počkat. Martin půjde šikmou linkou a snad někdo z nás muflony uvidí, možná i k fotografování dojde. Sejít průsekem do dvou třetin lesního kopce potichu nebylo možné. Spadané suché listí po kotníky, v něm napadané, větrem ulámané ze stromu přestárlé větve a do toho všeho kluzké, mechem pokryté kamení. Kontrolovaný krok udělat byl malý zázrak. Říkám si v duchu: musel bych umět létat, aby mě zvěř neslyšela, nebo se plížit jako kočka. Bohužel to neumím. Ještě jsem ani na místě nebyl, když vidím muflona, jak se protahuje z volna porostem šikmo ke mně. Hned mne pohltila třesavka, taky obava, že to neklapne. Ke stromu, který jsem si vyhlédnul, mi chyběly zhruba tři kroky. Pohnout se dopředu byl nesmysl, viděl by mě. Pomalu jdu do dřepu, beran se přibližuje k průseku, nedaří se mi ho zaostřit. Pískám jednou, písknu po druhé, konečně na moment muflon zastavuje. Jako na potvoru mi zavazí suchý klacek před beranem, přesto závěrka třikrát cvakne, beran je pryč. Moc velikým úprkem neutíkal, ale stejně zmizel jak duch. Ani nestačím prohlédnout snímky, když postřehnu přicházet Martina. Nečekám, jdu mu naproti. Otázka od Martina: tak co jsi viděl? Odpovídám: viděl. Bylo to sice moc rychlé, k lepší přípravě mi chyběla minuta, možná dvě. Spokojený jsem stejně na výsost, co vám mám povídat, po třech měsících venku a ne jen, že jsem viděl zvěř, ale dokonce i fotil. Teprve nyní vyndávám z kapsy brýle, kontroluji fotky a jedna se dá použít, dvě byly rozmazané.

          Dál již jdeme společně. Martin spěchá za kamarádem, telefonicky se domluvil na opravě výfuku. Strmým kopcem se dostáváme k vrstevnici. Při výstupu vidíme před sebou partičku mufloní zvěře, ta na nás nečeká a zachází do mlaziny po pravé straně.

        Já spokojený, Martin méně (to kvůli problému s výfukem) přicházíme k autu, debatujeme o tom, že to ještě někdy zkusíme. Souhlasím. Jak jinak, vždyť už teď jsem moc rád, že mě Martin vytáhnul do lesa. Zhruba z hodinové, pro mne pěkné vycházky „turbo-autem“ odjíždíme domů. Já děkuji Martinovi, zároveň mu přeji, aby oprava dopadla úspěšně a rychle.