Letošní první výprava za kamzíky na naše Jesenické hory.

Na tento první letošní průzkum na hřebeny jel se mnou i můj kamarád, Břeťa Skopal. Z Břidličné jsme vyjeli ráno o půl čtvrté a na parkovišti u Ovčárny jsme byli něco před čtvrt na pět. Výšlap na Petrovy kameny, nám trval něco málo přes půl hodiny. Časový plán nám vycházel parádně. Vysoká hole nás už vítala i s východem sluníčka a námi předpokládaná zima na hřebenech nebyla a ani v údolí se nerozprostírala žádná mlha, jak bývá v tomto kraji často zvykem.

Focení východu slunce na horách jsme pro tentokrát vynechali a šli jsme do míst, kde jsem předpokládal, že se kamzíci mohou zdržovat. Byli tam a nejen kamzíci, ale i zvěř jelení. Bylo to velice milé překvapení vidět jelení zvěř, dýchat jsme pomalu ani nemohli a jen naše pohledy dávaly najevo naší radost z tohoto krásného setkání. Jenže, vysoká zvěř jistila přímo k nám a navíc nás zradil směr větru, který se otočil z jižního na západní a to nám znemožnilo si déle tuto podívanou vychutnat a popřípadě pořídit nějaký snímek. Ovšem to vůbec nevadilo, krásná podívaná to stejně byla! Dva jeleni s parožím ve vývinu a pět kusů holé, nádhera. Pár minut jsme je ještě sledovali dalekohledy, až se nám úplně ztratili ve svahu porostlém horskými smrky.

Po prozkoumání terénu dalekohledy, jsme spatřili asi tak čtyřista metrů partičku kamzíků, jak jde po hřebeni směrem od nás, bylo jich asi kolem deseti. Jit za nimi byl nesmysl a tak jsme chvilku stáli a rozhodovali se, jak budeme dál postupovat. Mezi tím, se objevila další tlupa kamzičí zvěře. Šla postupně přímo k nám. Starší kamzice a tři mladí kamzíci, jeden roční a dva asi dvouletí. Vyndali jsme fotoaparáty z batohů a krytí smrčky jsme jim pomalu šli naproti. Najednou opět pod námi dva kusy vysoké, byly to laně a na focení daleko. Chvilku jsme je pozorovali, až zatáhly do krytiny. Poté jsme postupovali dále ke kamzíkům. Asi po dvaceti, třiceti metrech jsme náš postup zarazili a zůstali schovaní za smrčky a čekali, až se kamzíci dostanou k nám. Bohužel, opět směr větru nám znemožnil delší podívanou, kamzice hvízdla a všichni seběhli dolů do lesů. Já se vrátil k batohům a Břeťa zůstal dál na místě v naději, že se zase někde v blízkosti objeví další kamzíci. Ano, objevili se. Partička, která šla směrem na hřebeny, se začala pomalu vracet a také nám začaly do míst, kde se kamzíci zdržovali, pronikat přes hřeben první sluneční paprsky. Vrátil jsem se pomalu zpátky a pokoušel se o nějaký snímek. Bohužel, kamzíci ne a ne přijít blíž. Snímky sice nějaké máme, ale ne takové, jaké bychom chtěli. I tak to byla parádní podívaná a skvělý zážitek. Mladí kamzíci dováděli a starší se popásali a pomalu postupovali z hřebenů dolů, do údolí, do krytin. Prostě krásná hodinová podívaná, jaká se hned tak nevidí. Až se kamzíci vzdálili i mimo dosah našich dalekohledů, vzdálili jsme se i my.

Při návratu k batohům, Břeťa spatřil ještěrku a začaly pokusy o její vyfocení. Přehození objektivů bylo dílem okamžiku a začal boj s hbitou ještěrkou. Tentokrát i Břeťa prokázal svou hbitost a za krátkou chvilku už ještěrku měl ve své moci. Sice se moc ještěrce nechtělo pózovat, ale nakonec se nám pár snímků podařilo vyfotit a ještěrka se opět vrátila do svého teritoria.

Následovala chvíle odpočinku a debata o krásně prožitých okamžicích. Poděkovali jsme našim horám za krásné ranní představení a vydali se kolem Petrových kamenů zpátky k Ovčárně.

Jedna kofola, dvě pivka a návrat domů z krásně prožitého sobotního rána. Návrat domů z krásných našich Jesenických hor.

Děkujeme a zase někdy nashledanou!