Liška

Je pátek 21.11.2014 pět hodin ráno. Přemýšlím, jestli vůbec jít do lesa nebo zůstat v posteli a na vše se vykašlat. Mám po dvou ranních dvanáctkách a počasí je opět velice špatné. Šedivo, mlha a nepříjemná syrovina. Navíc, mně poslední dny škrábe v krku a vůbec se necítím úplně nej. Včera večer jsem šel s kamarádem z práce a původně jsme chtěli jít na pivko, ale ani jeden z nás nedávnou myšlenku znovu neotevřel a tak jsme šli poslušně domů. Jednoduše, ani jednomu nebylo moc dobře. To hnusné počasí dává zabrat všem i těm nejotrlejším. Jenomže, jak se v pátek ráno pomalu rozhýbávám a dávám do hromady, samozřejmě dvěma panákama slivovice a kávou, začínám přemýšlet o tom, že bych měl stejně jít a aspoň obejít krmelce a dosypat oves do korýtek.

Tak se také stalo, jak píšu. Dal jsem dva panáky slivovice na vypálení červa, kávu a vyrážím do terénu. Vzal jsem si jen fotoaparát s dlouhým sklem a malou lahev s vodou se sirupem. Tu lahev na pití nosím vždycky. Do batohu, jsem přidal usušený chléb s nasušenými rohlíky pro zvěř.

Po cestě do revíru dumám kudy to vzít, abych si případně nezradil zvěř. Je severní vítr a to mně nutí jít delší štrekou. No, bohužel, nedá se nic dělat. Jestli chci nějakou zvěř vidět, musím tak jít. Ještě, jen přemýšlím, jestli jít při stěně lesa, nebo jít lesní cestou. Nakonec vyhrála myšlenka jít lesem. Ovšem, to byla past! Listí napadané na lesních cestách šustí pod nohami, že i hluchý by mé kroky musel slyšet. Navíc, celou dobu jsem mněl vítr v zádech a tak dopředu bylo jasné, že na tomto úseku se, se zvěří nepotkám. No nic, tak už to prostě bývá. Přišel jsem ke krmelci, zasypal a pokračoval dál.

Tentokrát má cesta nevedla lesem, ale přes louky. Říkal jsem si, že by mohlo být pár kusů srnčí zvěře v poledne venku a pastvit se. V tomto období to srnčí zvěř ráda dělává. Vyplatilo se! Po pár krocích postřehnu srnčí u protější stěny lesa jak se paství. Bylo to sice moc daleko, ale stejně mi to udělalo radost. Zvěř vidím a dává mi to naději na další setkání se zvěří třeba za nedalekou enklávou lesa. Taky že jo. Potichu šoulám, při jedné z mezí a pomalu se dostávám na hranu dalšího lesíku. Prohlédnu okolí za lesíkem a asi sto metrů přede mnou loví liška. Teď to začalo semnou vzrušením cloumat. Samozřejmě, že jsem mněl po celou dobu fotoaparát v batohu a navíc v igelitovém pytlíku, aby se mi moc nerosil. Jednat musím rychle, ale zároveň co nejtišeji. Batoh dolů, fotoaparát vytáhnout z batohu, vybalit z igelitových pytlíků, nachystat stativ a přejít jednu terénní vlnu, tak abych lépe viděl na lišku a hlavně, abych jí pří této přípravě fotoaparátu a přesunu nezradil. Povedlo se! Foťák se stativem mám nachystaný, batoh nechávám na místě na zemi a opatrně šoulám za liškou. Dostal jsem se asi tak o padesát metrů blíže a liška mně ani nespatřila. Dál už si netroufám a riskovat nehodlám. Chybí krytina a navíc to sakramenské spadané listí dost šustí. Plazit se neodvažuji, má nemotornost by to mohla všechno zhatit. Stejně bych se dostal na otevřenou plochu, kde bych se neměl za co schovat. Nezbývá než čekat, kterým směrem se liška vydá. Jednu chvilku to vypadalo, že půjde opačně a já si ani necvaknu. Zkoušel jsem myškovat, ale nezabralo to, neslyšela mně. Hlasitěji myškovat nemá cenu. Mám s tím fajn zkušenosti. Když zamyškuji hlasitěji, tak je liška v momentě v sousedním revíru a já bych mohl zabalit fidlátka a jít. Trpělivost, nic jiného zde nepomůže.

Zaklekl jsem a čekal. No ne! Liška se obrátila a nabrala směr šikmo k mému stanovišti. To snad ani není možné! Že bych po letech prolomil smůlu a lišku se mi podařilo dokonce vyfotit! Tak to už jsem byl napnutý jako struna a jen si říkal, musíš na těch kolenou v té nepohodlné pozici vydržet! Vydržel jsem. Stále liška pokračovala směrem ke mně. Lovila a já se snažil o nějaký záběr jejího chování při myškování. Bylo to těžké. Šedivé počasí, vlastně chybělo více světla pro lepší snímek a navíc, když se začala více přibližovat, třesavka semnou lomcovala čím dál více. Čím byla liška blíže na dostřel fotoaparátu, tím více se mi zvedal tep mého srdce. To všechno zhoršovalo udržení fotoaparátu a ovlivňovalo vytvoření ostrého snímku. Nakonec jsem to přece jen ustál a uklidnil emoce. Fotil jsem do té doby, než kmotra uslyšela závěrku fotoaparátu. Pak zůstala stát, jistila směrem ke mně, neviděla mně, vítr také neměla, ale přesto začala být nejistá. Bylo jasné, že dlouho na otevřeném prostranství nevydrží a začne pádit do protějšího lesa. Čekat nemělo cenu. Pro jistotu jsem udělal ještě pár snímků. Kmotřička, po krátkém ověřování se podle mého odhadu rozběhla a nabrala směr šikmo ode mě do nejbližšího lesa.

No co bych dál vyprávěl, nebo vlastně psal. Naprosto parádní zážitek, se kterým jsem vůbec v tuto polední dobu a v tomto počasí nepočítal. Slušné fotky lišky, na kterou jsem si zhruba dva roky pořádně necvaknul spouští fotoaparátu.

Po vstřebání zážitku s liškou, jsem si posbíral své věci a pomalu došel ke druhému seníku. Zakrmil, ještě prohlédnul fotografie lišky a spokojeně kráčel nejkratší cestou k domovu. Těšil jsem se, až si prohlédnu fotky doma na monitoru a hlavně, až si připiji (levou rukou) na nezbytné a myslivecké

LOVU ZDAR!!!