Aprílové nadělení

Když jsem ukončil návštěvy rybníka a začal chodit do lesa, už dopředu jsem tušil, že setkání se zvěří bude, tak jako každý rok veliký problém a také byl. První vycházky jsem směřoval ke kolejím. Kromě pobytových stop od vlka, setkání s mladým jelínkem a pozorování králíčků obecných, jsem nic jiného neviděl. Musím napsat, že jelínek i když byl daleko, mě hodně potěšil.

Další víkend, sobota třináctého a já mám v plánu navštívit po roce Červené lomy. Vstávám, tak jako vždy hodinu před rozedněním. Obvyklá káva, čaj do termosky a z domu vyrážím čtvrt hodiny před šestou. Do lesa přijíždím akorát včas, zrovna na východ sluníčka. V údolí kolem řeky Moravice se snaží zakrýt stopy bobrů mlžný opar, vánek severozápadního větru je tlumen přehlušujícím zpěvem ptactva i mé kroky se ve zpěvu lesního sboru ztrácí a to mě umožňuje tiché šoulání revírem. Úvozovou, do kopce táhlou cestou přicházím k pasece s mladým náletem bříz, buku a různého buření. Světla kvapem přibývá, mlžný opar od řeky rychle ustoupil a já hledám v rubanisku mezi oplocenkami nějakou zvěř. V myšlenkách vzpomínám na setkání laně s kolouchem, dodnes nezapomenutelný a jedinečný zážitek, který se mi snad už nikdy nezopakuje. Přemýšlím, že bych si mněl aspoň na půl hodinky sednou na pařez a počkat na zvěř, která se bude vracet z přilehlých luk do lesa. Zároveň jsem překvapen, jak letos vegetace neskutečně rychle vzrůstá, srnčí zvěř je problém najít. Co se mě tak myšlenky honí hlavou, postřehnu levým koutkem oka pohyb. Srnčí! Zrakem více zaostřím do těch míst, dva kusy srnčího se honí pasekou, nebýt jejich pohybu, přehlédl bych je. Srnec, šesterák vyhání mladíka ze svého teritoria. Mladík se mě ztrácí v porostu, šesterák zarazi, stojí, jistí, hledá, to mě dává šanci, sice jen krátkou, ale dává k fotografování. Znovu se srnec rozbíhá, žene mladíka, mě oba aktéři míjí snad jen v deseti metrech, zastavují se v pasece asi tak na čtyřicet metrů. Pokouším se o fotku, vysoké, staré stvoly trav hodně omezují autofokus, přesto mám dvě fotky na kartě. Kolečka několikrát opakují, řekl bych, vypadá to jak v srnčí říji. Opět se pokouším o fotku šesteráka, mladíka bez parůžků nemohu v porostu najít, nevadí, hlavně že mám v hledáčku pána teritoria. Autofokus zaostří, závěrka párkrát cvakne a v mžiku je srnec pryč. Další kolečko kolem mě, tentokrát se nezastavují, tempo udává mladík bez parůžků, přebíhá návrší za oplocenkou, šesterák se na návrší přece jen na chvilku zastavil. Stojí, jistí, hledá, vetřelce srnčího rodu nenachází, ale můj pohyb k lepší pozici pro fotografování mu neuniknul! Je mi jasné, že to bude poslední snímek tohoto děje, nestačím ani posunout hodnotu ISO, srnec párkrát zabáká a je pryč. Vítr neměl, stačil jen můj neopatrný pohyb rukou s fotoaparátem a okamžitě srnec o mně věděl, je to neskutečně ostražitá zvěř.

Sluníčko mezi tím vystoupalo nad obzor a já přicházím do druhého rubaniska. Vítr se točí všemi směry, mně to nevadí. Usedám na okraj staré lesní linky, odpočívám. V korunách zbylých stromů pozoruji hřivnáče, některý pár již hnízdí, některý se chystá, některý pár holubů krmí. Mezi stromy poletují strakapoudové, pěnice, brhlíci, datlové, na hromadách klestu se čas od času ukáže střízlík, určitě má někde v klestech hnízdo. Jen co usednu, slyším ostré písknutí, káně lesní se nechce smířit s tím, že si chci zrovna tady odpočinout. Mně to ale vůbec nevadí, však ať si píská, já si naliji z termosky trochu čaje, odpočinu a pak spokojeně odcházím domů.

Větší fota zde - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/11319082