Návrat k pasekám

V loni z jara mě začaly při vycházkách do revíru přitahovat staré paseky. První, skvělý zážitek mi vydala paseka nad kolejemi v Mlýnském a to s liškou a srnčetem. Druhý zážitek byl také moc fajn a to setkání s jelení zvěří, sedm kusů mi tenkrát přecházelo z jedné paseky do druhé, sice ještě v ranním šeru, ale podívaná parádní. Třetí, úžasný zážitek u trianglu se srncem, když zrovna ranní sluneční paprsky protínaly větve vysokých buků, nezdržovaly se a hned začaly ozařovat stěnu mlaziny. Do této ranní idylické atmosféry vyšel jako duch srnec, zřejmě starší pán a vládce, snad i samou přírodou vytvořeného rubaniska. V listopadu v pasece na Červených lomech se mi povedl snímek srnce s jedním parůžkem, druhý mněl shozený, taky moc pěkný, napínavý zážitek v šeru a šedivosti listopadového rána.

I když je složité a jistě víte náročné v těchto pasekách lovit s fotoaparátem, oblíbil jsem si je. Letošní rok navštěvuji tyto paseky střídavě již od začátku ledna, na jaro nečekám. Z minulých let fotky zvěře v zasněžené krajině nemám, jen pár fotografií srnčího na sněhu díky Martinovi, který mne vzal na několik foto-výletů ke skvělému člověku, nestoru České myslivosti Toníčku Hanákovi do kouzelné vesničky Podlesí pod Jesenickými horami.

Vycházky podnikám každý víkend i se synem. V týdnu to nejde, je krátký den a z práce se vracím kolikrát později, než mám plánovanou směnu. Místa střídáme podle větru a pohybu zvěře. Máme lokalitu, kde pravidelně přikrmujeme, zvěř nám místo navštěvuje ráno, večer a hlavně v noci. Vysoká, jeleni první i druhé věkové třídy, holá, laň s kolouchy se několikrát zdržela venku i do půl osmé, ale jakmile jdeme „lovit“ my, ničeho se nedočkáme, ani lišky, ani srnčího ani vysoké. Karta ve fotopasti je zaplněna záběry a my až na jedno postřehnutí srnčího ve stěně lesa chodíme s prázdnou. To samé platí i o pasece u trianglu. Kamarád, myslivec Rosťa mi přeposílá záznamy přímo z  mobilu, vysoká, daňčí, srnčí, vše za světla v jakoukoliv dopolední hodinu, daňčí i v podvečer. Jen co zasednu se synem k čekané, nic. Vítr si hlídáme, a až na dvě vycházky vůbec nic. No a o těch dvou úspěšných vycházkách se zde, na mých stránkách podělím s Vámi.

Počasí konečně v lednu začalo nabírat zimní náladu, napadlo trochu prašanu, byl příjemný zimní čas, na jaký jsme bývali u nás pod horami zvyklí celá léta. Chodilo se dobře, sníh nekřupal, byl tak akorát pro naše kroky nadýchaný, stromy do dálky se chlubily svou novou, bílou ozdobou a já se synem jsme si toho chtěli co nejvíce užít. Obnovy se střídaly, hned krátké, hned dva tři dny dlouhé, bylo z čeho číst. Prostě jako z knihy, která vás pohltí příběhem, a nemůžete se od čtení odtrhnout. Stopy srnčího a vysoké byly snad všude, liščí nesměly chybět, no a kupodivu stopy daňčí zvěře v Mlýnském, jako by zdomácněly. Bohužel, počasí má své vrtochy, nevydrželo. Ke dvacátému dni v měsíci ledna se začalo rapidně oteplovat. Jižní vítr nabíral na síle a do nadcházející soboty z hezkého zimního počasí nezbylo vůbec nic. Sníh ztěžknul, vítr polámal něco ze zbytků stromů, stopy zestárly, zvěř zůstala zalehlá v mlazinách, jako by les najednou vymřel. Ale nazpět k vycházkám.

V sobotu, devátého vstáváme velmi brzy, chceme být v pasece u trianglu ještě za tmy. Obloha byla zatažená, mírný vítr od západu. Auto odstavujeme z těžkostí na lesní cestě tak, abychom umožnili průjezd lesním strojům. I když podle neporušené sněhové nadílky tudy ještě nikdo nejel, ale co kdyby. Lesem vládne až neskutečné ticho, tma se snaží vše pohltit pod sebe, nedaří se jí, sníh je proti. Tichým, pomalým krokem šouláme k trianglu. Různé stopy zvěře křižující lesní cestu prozrazují její noční pohyb. V šeru lesa poznáváme stopy srnčí a vysoké, dalším určováním se nezdržujeme, čas plyne a my chceme za šera usednout. I když naše kroky tlumí načechraný prašan, přece jen při příchodu zrazujeme kus srnčího. Usedáme každý z jedné strany ke statnému buku. Je o něj opřen posed, my jeho služeb využít nechceme, mám rád čekanou ze země už z dřívějška, to když mě do lesa doprovázeli čtyřnozí kamarádi. Syn si chystá malorážku, já fotoaparát, všechno co nejtišeji, přesto se mi zdá, že děláme větší hluk než by bylo zdrávo a to nemám rád. Čaje se odvážíme napít teprve až je vidět i do přilehlých náletových bučin. Světlo se pomalu vkrádá do rubaniska, občas foukne ostřejší vítr a mráz, i když mírný, stejně zalézá pod kabát. Příchod dne jako první vítají datlové. Kolem nás hned čtyři si rozdělují stromy, na nic nečekají, hned spustili tesařinu. Po chvilce slyšíme z protější mlaziny sojky, to v nás vzbudilo napětí, liška, srnčí, nebo daňčí? Já bych si přál všechno z druhů, ale daňčí nejvíce, syn zase lišku a pak pro pohlazení duše daňčí. Je mladý a tak se nedivím jeho přání s liškou, nebyl jsem jiný. Co tak po sobě házíme pohledy, je před námi srnčí, srna se srncem, srnec má už náznak nových parůžků. Je to nádherný pohled, užíváme si to. Jsou tak blízko, rukou by se pohladit daly. Rád bych konečně nějakou fotku pořídil, nejde to, mám strach, zradil bych je. Musím dlouho čekat, než se trošku vzdálí, však času máme dost. Vidím na synovi, že by se rád protáhnul, vzal si sedačku, na které se moc pohodlně nesedí, ale přece je to kluk po mně, má výdrž. 

Konečně můžu fotit, srnčí popošlo do nízkého bukového náletu a já pořizuji první snímky, první snímky zvěře v tomto roce. Světla moc není, ale radost mám velikou. Pro fotku srnce se musím otočit, prošel kolem v bukovém hustém porostu za naše stanoviště, ztížil mi focení. Nevzdávám se, musím jeho nabídky využít, daří se mi, konečně i srnce mám na kartě. 

Půlhodinový, nádherný zážitek končí, my se můžeme protáhnout, napít čaje a při práci datlů, štěbetání sojek, pozpěvování sýkorek, tichým šeptem probírat čerstvý zážitek. Ještě slabou hodinku sedíme, pak balíme spokojeně věci a tichým krokem opouštíme rubanisko pod trianglem. Druhý den v neděli zkoušíme štěstí znovu, bez úspěchu, jen při rozbřesku jsme postřehli tři kusy daňčí, jak se vzdalují pod cestou, směrem ke kolejím.

Ladova zima, tak bych nějak pojmenoval pondělní den. Mám náhradní volno, na teploměru mínus dvacet tři, jet do lesa vlakem ve čtvrt na šest vzalo za své. Pojedu o půl sedmé, ne to už nebylo mínus dvacet tři, ale mínus dvacet pět, nejedu. Chodím po domě, přemýšlím, mám volno a do revíru nepůjdu?! Pojedu o půl deváté, teploměr se ustálil, sluníčko proráží lehce zataženou oblohu, čerstvý prašan se třpytí a já „upaluji“ na vlak.

V Lesích vystupuji ve tři-čtvrtě na devět, okamžitě mne udeří mráz do tváří. Je to zastávka v údolí, pod kterou protéká řeka Moravice a navíc celý den skoro ve stínu, však je to poznat. Zasněžené lesní cesty byly protažené, řekl bych lépe jak v Břidličné. Krokem, i když pomalým nabírám do těla ztracenou teplotu. Několikrát se na táhlé cestě směřující do kopcovitého lesního terénu zastavím, pořizuji snímky, jakých se možná už letošní zimu nemusím dočkat. Čtu ze stop kolem, prozrazují pohyb zvěře z uplynulé noci a je jich požehnaně. Je nádherné zimní dopoledne, lehounce zastřené sluneční paprsky se opírají do namrzlých stromů, pomáhají jim zbavit se nepříjemného sevření námrazy, já toho využívám a zkouším fotoaparátem zachytit tuto přírodní scenérii. Užívám si každý krok, každý pohled, nebojím se napsat - Ladovy zimy. Do paseky pod trianglem přicházím s nachystaným fotoaparátem před desátou. Šoulám pomalu a co nejtišeji. Mé oči se snaží proniknout každým zákoutím, stejně přehlédnu kus srnčího stojící za bukem, odskakuje. 

Dlouho stojím, pozoruji okolí, když v tom postřehnu, jak mne sleduje srna z protější zasněžené muldy. Jen jak to jde, co nejpomaleji zvedám fotoaparát, konečně jí mám v hledáčku, tedy jen její hlavu, okamžitě mačkám spoušť fotoaparátu. Dlouho musím počkat, než se srna uklidní a já se poté zkouším dostat k buku, u kterého hodlám posedět. Aniž bych zradil srnu, daří se mi usednout. Je to úžasná podívaná na srnčí, na tu přírodní krásu v zasněžené pasece. Srna okusující měkké bukové výhonky, kousek dál srnec hledající pod bílou peřinou něco dobrého na zub, z levé strany přichází další dva kusy, jsou to srny, zastavují se u starého slaniska a mě poskytují dost času na další snímky. 

Jen co zvěčním tuto neskutečnou, pro mne podívanou, z pravé strany na jeviště vstupuje pátý kus srnčího. Mladá srna se loudavým krokem blíží do mého záběru, znovu párkrát cvakne závěrka a je na kartě. Opravdová Ladovská zima, užívám si ji, neodmítám žádnou příležitost k fotografování. Sluníčko nabírá na síle a spolu s vánkem větru posílají z větviček stromů třpytící se krystalky námrazy do zasněžené paseky. Kolem občas přelétne datel, jen co se jeho stojáčky zachytí stromu, začíná pracovat, sojky bezstarostně poletují nad mlazinou, v dálce slyším krkavce, začíná jim tok, sýkorek je všude plno, dokonce pěnkava jíkavec se přilétla ukázat. Mě ubíhá čas, musím pomalu balit i srnčí po téměř dvou hodinovém představení odchází někam zalehnout.

S poděkováním přírodě za krásný poetický film v zasněžené, staré pasece, nad míru spokojen odcházím.