Návštěva u muflonů
To měl jednou kamarád Martin „odpolední“ a tak se nám naskytla možnost společně po měsících posedět u kávy. V krátkém čase jsme probrali snad všechno, co si nejde říci po telefonu. Slova padla samozřejmě i o muflonech. Chystal jsem se za nimi, ale stále jsem nevěděl, v kolik hodin zhruba vycházejí na pastvu a v jakých intervalech. Martin mi vše povyprávěl, no a zároveň mě na jednu vycházku pozval.
Už při příjezdu k mufloní lokalitě jsme je spatřili venku. Necháme je odejít, zatáhnout do lesa a pak počkáme hodinku a uvidíme, jestli znovu vyjdou, kujeme spolu v autě nový plán. Slunečné, teplé odpoledne, vítr od jihu a my se uvelebujeme na mez pod větve smrků. Bylo mi fajn, sluníčko mi příjemně prohřívalo má bolavá záda, ptactvo nám krátilo čekanou, a i když se mi to zdálo nekonečně dlouho, mufloní tlupa byla do půl hodinky ve stěně lesa znovu. Napětí ve mně gradovalo a ti zatracení mufloni ne a ne se hnout od lesa. Bodejť by se jim chtělo, slanisko ze starého pařezu je lákalo mnohem více, než začínající zelená tráva. Nakonec přece jen vyšli, ale k naší nelibosti daleko. Ostrůvek s kamením nevynechali, mládež ho považuje za hřiště a tak si tam náramně zaskotačili. Představení trvalo téměř hodinu a půl, ale fotky z tohoto setkání pořádné nemám, snad jen dokument. Přesto plni skvělých zážitků odjíždíme domů, a já nesmírně spokojen. Při končení vycházky navrhuji Martinovi, aby, když bude mít chuť a náladu, dal na kamenný ostrůvek sůl. Mám jí doma dost a věřím, že takové na rychlo založené slanisko muflony udrží déle na jednom, pro nás přece jen dostupnějším místě pro fotografování. Martin souhlasí. O zdaru této akce se přesvědčil hned druhou vycházku po založení slaniska a já následně v pátek ráno. Slanisko nezklamalo.
V pátek, 1Máj volný den a já ráno za tmy vyjíždím k muflonům. Šance mizivá, obloha černá, jihozápadní vítr, mrholení, které se má postupně měnit v déšť. Přesto jedu, nějak to dopadne, však kolikrát letos již mělo u nás pršet a nakonec z toho nic nebylo. Dnes zrovna tak. Při příchodu k mezi se obloha protrhávala, až z toho bylo parádní ráno. Tentokrát jsem vystoupal po mezi zhruba o osmdesát metrů blíže k lesu, více si nedovoluji, vítr by mohl všechno zhatit. Po šesté hodině začínám být lehce netrpělivý, už by se mohli ukázat venku. Napiju se čaje a naráz z ničeho nic muflony vidím ve stěně lesa pěkně seřazené. Po chvilce postupně mírným poklusem mažou ke slanisku. Byl to mazec, jeden přes druhého se snažili dostat k soli. Téměř hodinové představení se střídavými scénami na „slaném ostrůvku“ mufloni nabízeli záběry, na které jsem dlouho čekal, ale i když jsem zkrátil vzdálenost, na pořádnou fotku to je pořád daleko. Po jejich odchodu balím věci, moc a moc spokojený, a už znovu pod olověnou oblohou odjíždím domů.
Sobotní ráno nestálo za nic. Změna počasí, obloha sice vymetená, ale studený, silný západní, možná i severozápadní vítr, navíc osoba neznáma po větru v šest hodin kráčela od břízek prostředkem louky proti mému stanovišti. Muž, oblečen v černém cyklistickém mundůru, v ruce fotoaparát s dlouhým sklem, na dálku si fotil kosáky ze stoje a až jsem se mu ukázal, trvalo mu to dlouho, si mě všimnul a otočil. Ta osoba by asi nevadila, ale ten hnusný studený vítr a ještě k tomu severozápadní mě donutil vycházku toho rána ukončit. Nevadí, určitě se k mufloním loukám a „slanému ostrůvku“ ještě vrátím.
