Nedělní ráno

Je neděle ráno, ranní mrazíky ne a ne povolit. Čas se posunul o hodinu dopředu, vstávat se mi vůbec do té zimy nechtělo a tak jedu do lesa, vlastně k Červeným lomům až v sedm. Parkuji u svého krmelečku, to už sluníčko začíná ohřívat svými paprsky vzduch, hned je mi lépe. V plánu obchůzku žádnou nemám, jen vyjít táhlý kopec, zasednou k malému remízku a jen tak za zpěvu ptactva odpočívat.

Remízek je taková táhlá nudle, zhruba čtyřicet metrů dlouhá a asi čtyři metry na šířku. Při výstupu dalekohledem prohlížím okolí, kromě kosáků a poletujících skřivanů nic. Od jedné z mezí zahnu, musím přejít kus louky k lesíku, když najednou postřehnu něco podezřelého na stěně lesa za remízkem. Dalekohled mi letí k očím, tři kusy srnčího okusují mladé výhonky z keřů. Sednout tam kam jsem mněl namířeno nemůžu, zradil bych je. Sundávám fotobatoh, dalekohled, beru jen fotoaparát a opatrně, krytý remízkem se pokouším dostat k jeho rohu. Daří se, zvěř pomalu postupuje kolem lesa směrem ke mně. Konečně můžu zalehnout u rohu lesíka a čekat co srnčí vymyslí, co ho napadne. K mé radosti zvěř jde zrovna tak, jak jsem si v duchu přál. Dech i tep se mi zvyšuje, tak jako pokaždé. Zhruba dvacetiminutové parádní představení. Tři kusy mi nabídly nejen nevšední podívanou, skvělý zážitek, ale také mi fajn zapózovaly před teleobjektivem a tak jsem si to perfektně užil. Vzdálenost mezi námi byla snad jen třicet, čtyřicet kroků, až zvuk závěrky je upozornil na vetřelce s fotoaparátem. Srnčí zpozornělo, obešlo mně a v zápětí zmizelo v lese.

Vrátil jsem se pro batoh, pro dalekohled, posadil se u lesíka, popíjel čaj a za zpěvů hřivnáčů, dalšího drobného ptactva spokojeně prohlížel fotografie. Znovu jsem prožíval tento úžasný, nečekaný zážitek.