Nevšední setkání
Jeřábi jsou tady
Do Pálovy doliny chodím s kamarádem pravidelně každou neděli, jdeme zkontrolovat fotopasti a jen tak se projít kolem roztroušených lesíků na mezích, které lemují horní část doliny. Když mám možnost, dostat se do Lomnice, zrovna, jako prvního března, jdu do doliny sám. Projdu se, zastavím se u nor, vyměním kartu ve fotopasti a pak se vrátím ke vsi, do míst bobrů. Sedím u dřevěného sloupku ohradníku, odpočívám, je mi moc fajn. Prohlížím okolí mokřin dalekohledem, sem tam postřehnu jen kačeny, v dálce sedí volavka, která po půl hodině odlétla. Tuhle jarní atmosféru skvěle doplňuje zpěv ptactva ze všech stran. Je zhruba k půl deváté, začal se zvedat studený vítr od severovýchodu, ten mi nevadí, jsem za větrem, ale mraky mi vadí. Zatáhlo se a to dost, sníh začal poletovat, to už bylo k deváté, ptákům změna počasí hned ubrala na aktivitě. Posedím ještě půl hodinky a pak si zavolám domů pro odvoz, rozhodnuto. Popíjím čaj, najednou se mi do uší dostane zvuk, který moc dobře znám – jeřábi!
Párek jeřábů popelavých se zničehonic objevil uprostřed luk, nádhera! Jejich troubení se neslo hlasitě údolím doliny, jejich zásnubní kreace mne doslova uzemnily u sloupku, že jsem se nemohl ani zvednout a pokusit se o zkrácení vzdálenosti. Nepohnu se, nechci si je zradit, vím z dob minulých, že moc dobře vidí a jsou hodně opatrní tihle nevšední krasavci. Kalíšek z termosky s čajem pokládám někde vedle batohu, beru fotoaparát a pokouším se aspoň o dokumentační fotku. Nejde mi to, je dost tma a prostě jsou hodně mimo „dostřel“ teleobjektivu. Nic není ostré, ani statické fotky se nedají použít, ruce se mi chvějí vzrušením, ale radost mi to v žádném případě nekazí. Půl hodinové představení v podání jeřábů popelavých končí, odlétají někam směrem k Vojenskému, i tam v minulých letech hnízdili. Až odlétli, teprve, já vůl, jsem si uvědomil, že aspoň video mělo být na kartě, hm. Snad příště, ale moc tomu nevěřím, taková příležitost se, aspoň mě neopakuje.
V Pálkové dolině zvěř srnčí je téměř za každou mezí, nebo pod některým z lesíků, ale vždycky daleko, dříve bych neodolal, ale poslední dobou šoulat se mi za ní nechce, předem vím, že k úspěchu to nepovede. Chybí krytina, kde nějaká byla, krávy jí zlikvidovaly a to dokonale. Přejít k některému lesíku nepozorován je docela problém. Když někde zasednu na mez k hájku, zvěř přechází louky v dálce, nikdy nejde tak, jak bych si přál. Lišky loví za potokem uprostřed pastvin. Ptáků je slyšet dost, zpěv některých neumím ani přiřadit. Neviděl jsem, ale slyšel čejky, viděl hřivnáče, skřivany, špačci nechybí. Začíná to žít jarem a to je dobře, člověk se na vycházkách nenudí, a když se najde nějaký zajímavý motiv mimo zvěř, neodmítnu a vyfotím si ho.
Vojenský les
Měl jsem znovu prodloužený víkend a tak ranní vycházky mě zatáhly do Mlýnského, konkrétně ke kolejím a druhé ráno do Červených lomů. Budu se opakovat již po několikáté, ani chlup. V pátek odpoledne přemýšlím, kam vyjet v sobotu ráno. V Mlýnském mě to přestává bavit, neříkám, že do těch lesů nepojedu, ale momentálně chci najít změnu. Nápad přišel večer, ráno pojedu k Vojenskému.
V sobotu vstávám o půl páté, na teploměru mínus pět, to na skútru příjemné nebude, ale kožené kalhoty, péřová bunda mi pomůže mrazivou cestu překonat. K Vojenskému přijíždím v době, kdy sluníčko vystupuje nad obzor. Mohl jsem přijet dříve, ale nějak se mi protáhla ranní příprava, třeba ten čas příjezdu bude stačit, říkám si. Obloha je bez mraků, vítr žádný, má být od jihovýchodu, to promne, znamená šoulat proti slunečním paprskům. Nepříjemné to pro moje oči je, ale pořád lepší, než jít někam po větru. Hned po pár krocích pozoruji, že dnes to chtělo opravdu vyjet dříve. Srnčí zvěř již zatahovala do lesa, kde se bude v klidu pastvit ještě klidně další dvě, možná tři hodiny. Tohle zjištění mě vtáhlo do hloubky zeleného království. Hned prvními vyježděnými kolejemi vcházím do chrámu lesa. Pod zeleným baldachýnem, šoulám zhruba sto metrů, než se přede mnou otevře pohled do úžasných pasek. Slunce už je dost vysoko, očím nevadí, přicházím k rozcestí, přemýšlím, kterým směrem se vydat. Vítr mi napověděl a tak jdu podle něj. Je mi nádherně, mráz, díky slunečnímu svitu vystřídalo příjemné teplo, ptačí zpěv se rozléhá pasekami, tu a tam přede mnou prolétne strnad, anebo kos. Procházím lesní cestou mezi rozvolněnými smrčinami, které svírají rozsáhlé, nádherné smrkové mlaziny. Vojenské lesy mají zřejmě jiný a řekl bych ten správný směr k hospodaření s lesními porosty. Zvěře mají taky dost a to říkali místní „prorokové“ že zaměstnanci ve službách VSL střílí vše, co se ukáže. Nevím, po jedné návštěvě vojenského lesa nejsem schopen říci, zdali je to pravda, zvěře na malém úseku jsem viděl dost. Srnčího jedenáct kusů, jednoho lončáka, který mě přeběhnul přes malý průsek v mlazinách, stopy a trus od vysoké jsou důkazem, že ve vojenském revíru tahle zvěř nechybí.
Chci si někde na chvilku sednout a dopřát si krátkého odpočinku, mám žízeň a zároveň musím odlehčit oblečení. Za touhle zatáčkou usednu, říkám si. Neusednu! Jen co vystrčím pomalu hlavu, postřenu kus srnčího procházet smrkový porost u cesty, okamžitě letí fotoaparát k oku a snímek je na kartě. Konečně mám po půl roce fotku zvěře, a tak jak já si vždycky přeji, v lesních porostech. Kus srnčího se mi pozvolna ztrácí někde mezi smrky, popojdu ještě několik metrů, jiný úhel světla, jiný směr větru a hle, další kus srnčího je u cesty. Stojím v zatáčce, pohnout se mám strach, zradil bych ho. Zkouším fotit přes keře, něco mám, ale nevím, jestli fotky budou dobré. Neodvažuji se popojít, vítr mi tady zrovna nepřeje, mám obavy, že dlouho na místě kus nevydrží. Rozhlížím se a hle, další dva kusy postřehnu mezi mladými smrčky. Nádherný zážitek, pro mě po dlouhé době úžasná podívaná, vzrušením z pohledu na tak ušlechtilou zvěř, jako je srnčí si ani neuvědomuji, že bych se mohl pokusit o fotku. Z ničeho nic, srnec zvedá hlavu, jistí a jistí směrem ke mně, mě nevidí, ale vítr! Jasně, já cítím poryv větru za krkem a je mi jasné, že zážitek a pozorování končí, ještě dvě rychlé fotky srnčího mezi smrčky a vše je za chvilku pryč.
Užil jsem si dnešní vycházky a to hodně, viděl jsem jedenáct kusů srnčího, lončáka, který mi přeběhnul v úzkém průseku mezi mlazinami, stopy a čerstvý trus od vysoké nechybí, na každém kroku naryto a hlavně klid a úžasné pohledy do končin, které snad ani člověk, myslivec dlouho nenavštívil. Určitě se do těch míst vrátím a ne jednou.
FOTKY KE ČLÁNKU - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/12982251