Od bobrů k ledňáčkům

Týden uběhl jako voda a já se vydávám za dalším dobrodružstvím za bobry. Je sobota ráno, tentokrát vstávám něco po třetí, chci být včas u rybníka a to kvůli bobrům. Pohled z okna na oblohu mi do mysli vnáší naději na pěkné ráno, jenomže než se vypravím, od západu se nad naší vsí líně plíží černé, těžké, deštivé mraky. Začínám pochybovat o krásném ránu a vysněném setkání s bobry. Na verandě piju kávu, přemýšlím, zda se vydat k rybníku, nebo znovu zalehnout. Ranních vycházek za týden moc nemám, jen dvě a to je sobota, anebo neděle. Myšlenka, jít k rybníku vyhrává i pod hrozbou bouřek a dešťového rána. Jak se později ukázalo, chybu jsem neudělal.

K rybníku přicházím po půl páté. Opravdu se snažím velice opatrně a potichu dojít do ledňáččího království. Vítr vane od západu a zároveň před sebou tlačí těžké černé mraky, příjemně mi moc není, ale nevzdávám se. Na protějších stromech spí nerušeně volavky, podařilo se mi přijít dokonce tak, že si mě vůbec nevšimly. Na hladině sedí zhruba patnáct kachen, neregistrují můj příchod, no tak to je velice nadějné, říkám si pro sebe. Usedám na sedačku, před sebou na vrbové větvě se snažím upevnit maskovačku, když uslyším silné plácnutí vesla o hladinu, tak a je po všem! Bobři, přesně jak jsem četl, jsou velice opatrní, okamžitě zaregistroval na břehu něco, co tam nepatří a taky tak zareagoval. Fotoaparát nemám pořádně připravený a zase o mně ví dřív! Zkouším ho najít, už ho vidím, vlastně jeho hlavu na hladině, kontroluje mě. Pokouším se přes vrbové klacky dostat nevšedního hosta našeho rybníku do hledáčku. Konečně aspoň jedna fotka, ale znovu ISO 2500 a čas dvacetina, jinak to prostě nejde. Dalších pokusů k fotografii mi bobr nedopřál, pořád jezdil po hladině za větvemi vrb, než se mi vytratil z dohledu úplně. Podívaná to byla opět úžasná, ale znovu jen s jedním snímkem.

Po odplutí bobra si konečně dělám pohodlí a dokončuji přípravu k možnému dalšímu fotografování. Ani přípravu pořádně nedokončím, když postřenu zasednout přede mnou pisíka. Snažím se pomalu pootočit fotoaparát, ale asi jsem to uspěchal a milé překvapení zradil. No nic, posedím hodinku a půjdu domů, dnes už jsem toho zvrtal dost. Myšlenka ještě nedozrála, přede mnou, na loňské nastražené větvi sedí ledňáček. Nezmohl jsem se na nic a to byla poslední kapka, která mi jasně řekla, běž domů, dnes jsi prostě nemožný.

Druhé mé já mi radilo, zůstaň, zůstal jsem. Mraky se pomalu rozplynuly, sluneční svit se začal vkrádat na hladinu rybníka, a jak se ukázalo později, dobře jsem udělal, že jsem druhé já poslechl. To co mi ledňáčci předváděli, to bylo srovnatelné s loňskými zážitky, opravdu skvělé! Nabízeli nespočet možností k fotografování, přesto byl problém zachytit akční fotku, prostě jsou rychlejší, než moje reakce. Nakonec mi sedli na pařez „ledňáččího“ stromu a poté i na jeho zbytek upadlé větve, to mi udělali velikou, neskutečnou radost, však jsem se jich v duchu něco naprosil. Jakmile drahokamové našich vod odlétli, odešel jsem také a hned mi bylo jasné, kam v neděli ráno vyrazím, do pasek a lesů to nebude.

V neděli nespěchám, bobra když vyfotit, tak za lepšího světla bych chtěl, v šeru už nějaké fotky mám a stejně to není ono. Je jasná obloha, slunce se již vyhouplo nad obzor, když usedám, nevím ani pokolikáté na, snad nejlepší místo u rybníka. Hladina zahalena mlžným oparem, jen siluety kachen brázdí hladinu, jinak nic. Volavky odlétly někam za potravou, vím, že se kolem půl deváté vrátí. Horší je, že nikde bobra nevidím a ledňáčka ani jednoho. Párkrát přede mnou prolétl pisík, jsou na rybníce dva, ale ani jeden mi nechtěl dát možnost k fotce. Severovýchodní větřík odhání mlhu z rybníka a já konečně vidím k ostrůvku, kde mají bydliště bobři. Bohužel, i když světla přibylo, bobr žádný vidět není, ale naráz před mým krytem levituje ledňáček. Promarnil jsem šanci, kterou mi dlouze nabízel, prostě jsem na takové fotografování pomalý. Rovnám si záda ve štokrleti, najednou postřehnu modrý průlet kolem mého úkrytu, sedl na strom, na který jsem neviděl. Za chvilku druhý a ten už sedl přímo přede mne na klacek z loňska, nechci ho měnit, líbí se mi. První dnešní fotky mám na kartě, odkláním se od fotoaparátu, zapínám video, naráz si přisedl druhý. Hned zase video vypínám, fotku dvou ledňáčků musím mít, to nesmím prošvihnout. Jen co odlétli, prohlížím spokojeně fotky, paráda. Znovu koukám před sebe, zároveň sleduji břeh po levé straně, přitom stále myslím na bobry. Jen co prohlédnu břehy a okolí ostrůvku, z protějšího lesa se ozve pád stromu do vody. Bobr! Jen jsem postřehnul vodní šplouchnutí, a jak kačeny okamžitě vyjely z místa bobřího řádění. 

Takže bobr si klidně kácí stromy na protějším břehu a já o něm vůbec nevím. Z pozorování mne znovu vytrhne modrý průlet. Tentokrát zasedl hned na větev přede mnou a v zápětí jeho sourozenec. 

Pořídím několik záběrů, ledňáčci odlétají a já spokojeně koukám za nimi, než se mi ztratí za ostrůvkem. Pokouším se dalekohledem najít bobra u čerstvě poražené olše, kromě malých vlnek, které se tvoří kolem koruny stromu ležící na hladině, nic. Je kolem půl osmé, přemýšlím, že dnes vycházku ukončím, uvidím, zdali mi počasí dovolí večerní čekanou. Najednou koukám, jeden pisík prolétnul až někam ke stavidlu, ale druhý se na okamžik zastavil, sedl na trčící klacek z vody. To byla rychlost, konečně mám i tři fotky pisíka, tak to je paráda.

Dnes to byla opět skvělá vycházka, vlastně obě, jak sobotní tak i dnešní, nedělní. Při odchodu sobě i bobrům slibuji, že se sem určitě ještě několikrát vrátím.