Od ledňáčku k srnčímu

Srnčí říje mě poslední roky nějak uniká mezi prsty a to díky AL Invest Břidličná, kdy zrovna v období srnčí říje v podniku probíhá celozávodní dovolená, pro údržbu, na které pracuji, znamená opravování strojů a to od rána do večera, šest dní v týdnu. Tak moje vycházky do přírody přichází v úvahu v neděli a to jdu jen k rybníku.

Odpočinek u rybníka mě nabíjí novou energií, navíc když je co pozorovat, co poslouchat. V posledních desetiletí nebyl nikdy tak bohatý na druhy vodních opeřenců, jako letošní rok. Je úžasné, jen sedět na karimatce na břehu rybníka za maskovačkou a poslouchat různé hlasy, které v ranním oparu se nesou nad hladinou. Tu se ozve potápka malá, z druhé strany je slyšet slípku zelenonohou, do toho se snaží svým „skřekem“ vmísit lyska černá, občas se ozve od ostrůvku volavka, labutě nezůstávají pozadu a konečně i kačeři po dosednutí na hladinu nezapomenou káchat. Asi si umíte představit tu skvělou nádheru, kterou v neposlední řadě obohatí svým příletem ledňáček. Pózuje na odsedací větvi, sem tam zaloví, bohužel, málokdy úspěšně, otřepe se a znovu oblétává břehy rybníka, zkouší štěstí na jiných místech. Opar, díky slunečním paprskům začíná odhalovat hladinu, konečně vidím celou tu živou nádheru na vlastní oči. K mé radosti pohledem na hladinu zjišťuji, že kromě labutí všichni ostatní vodu milující ptáci a obyvatelé našeho rybníka úspěšně vyvedli mladé, je to nádhera. Mám momenty, kdy nevím, kam se otočit s fotoaparátem a který nabízený moment zaznamenat dřív. Zakrátko  se uklidňuji, v duchu si říkám; dobrou fotku ze břehu nepořídím, k lepším fotkám vodního ptactva to chce fotovor, věřte, postavím ho.

Je pátek osmého srpna, já si na ten den „vydupal“ v práci volno a jeden z mých plánů je, ráno navštívit rybník a v sobotu zrovna tak. Vstávám ve čtyři, chci být před rozedněním u vody. Ovšem pohled z okna mě nabízí spoustu času, je mlha, jsem rád, to vždycky u vody umocňuje ranní atmosféru a tak vlastně není kam spěchat. Nad rybníkem je mlha snad dvojnásob silnější a cestou po kolejích na zadní hráz rybníku mě ptáci neuvidí. Něco málo před šestou usedám ke stromu na karimatku. Z větví prší, z předešlého dne dešťové kapky ulpěné na listech stromu mi nepříjemně padají za krk, navíc ráno bohaté na rosu mě promáčelo nohavice kalhot tak, že se začínám těšit na sluneční paprsky, kterých se dnes, jak naschvál nemohu dočkat. První se z mlhy ukázal drahokam, sedl na odsedací větev, hodně času mě dopřál, i krátké video jsem mohl pořídit. Konečně sluníčko nabírá na síle, začíná odhalovat hladinu s jejími obyvateli. Nádherná podívaná do všech stran. Pavučinky na stéblech trav mě pokoj a klid nedávají, aspoň jeden snímek musím pořídit. Další v řadě je kačena, která si na z vody trčícím klacku ošetřuje peří, hned nato následuje potápka malá a tak bych mohl pokračovat pořád dokola. Ještě před odchodem domů mě navštívila jedna dáma z volavek popelavých, bohužel, pořádné foto nemám, dlouho mě trvá, než se s fotoaparátem otočím, tak mám jen dokument.

Pro dnešek končím, jdu domů a jdu hodně spokojený, však nebude to trvat dlouho, v sobotu ráno jsem tady znovu.

Sobotní ráno nebylo takové, jak bych si přál. Teplá noc, pouhý vánek od jihu a oblačnost, žádná mlha, žádný mlžný opar nad hladinou, takové únavné ráno, které moc rád nemám. Jdu po kolejích kolem rybníku na zadní hráz, tak jako vždycky. Ptáci mě pozorují, ví o mně. Dávám pozor na kameny v kolejišti, přesto zavadím podrážkou o kámen a zrazuji všechno v blízkém okolí. Pomalu přicházím na konec rybníku, ještě pohledem kontroluji malou loučku hned za rybníkem a hle! Srnec pokládá srnu a ne jednou. Bohužel, úžasné divadelní představení přírodou napsané, srnčí zvěří představené, mám daleko a ještě k tomu stojím na kolejích. Pozoruji tohle dějství a snažím se aspoň o dokument. Srnčí milenci zatahují do lesa za potokem, který teče do rybníku, já po odchodu srnčího odcházím usednout na hráz na karimatku. Dnes mě to moc nebaví. V hlavě se mi honí myšlenky k srnčí říji, zároveň, jak vyzrát nad srncem se srnou zítra ráno. Jak zdolat neviditelně a nehlučně násep s kolejištěm, nevím, ale určitě se o to pokusím. Pro dnešek, po dvou hodinkách balím věci, jdu domů, zítra se pokusím o nemožné a srnce se srnou dostat do hledáčku.

V neděli vstávám o půl hodiny dříve a to kvůli srnčímu. Nevím, jak dlouho bude pokračovat srnčí říje a já zase tolik volna nemám. Nejdu dnes po kolejích, ale kolem řeky Moravice. Vítr, jestli se to dá vůbec nazvat větrem, má být severozápadní. Přes noc se trochu ochladilo, nad loukami kolem kolejí a řeky se líně převaluje lehký mlžný opar, nad rybníkem je mlha hustější. Opatrně se šoulám pod stromy lemujícími řeku k loučce, která se rozprostírá pod lesem hned za zadní hrází rybníka. Občas zastavím, prohlížím louky, jestli nějaké srnčí nebude u řeky, někdy se stává, že se zvěř v noci při pastvě dostane až k řece. Přicházím do míst, kde musím opatrně zdolat násep a koleje.

 Tichým krokem přejít přes násep plný kamení je nemožné, přesto se snažím našlapovat velice opatrně, nejde to. Některý došlap je hlučnější, však taky zrazuji dvě srnčata, která se pastvila pod lesem. Byla samotná, aspoň si to myslím, protože jinou zvěř na loučce nevidím, ani srnu ani srnce ze včerejška. Přejdu koleje, usedám pod násep do vysoké trávy, chci počkat do šesté hodiny, možná do půl sedmé a pak se odebrat na hráz rybníka. V duchu si říkám, jaký já jsem naivní, včera tady srnec pokládal srnu a já si doma večer představoval, jak budu, druhý den ráno v klidu sedět pod kolejemi za rybníkem a pozorovat tu nádheru ze včerejšího rána. Srna určitě někde leží i se srncem, odpočívají, proto ta srnčata byla samotná. Co se mě tak motají myšlenky hlavou, vzpomenu si; vždyť už přes týden nosím v kapse vábničku, vyzkouším písknout. Za malou chvilku zkouším vábničku znovu, moc v úspěch nevěřím, jestli je srnec se srnou, nepřijde, přesto zkouším vábit potřetí. Dívám se na hodinky, je skoro tři čtvrtě na šest, jak jsem si řekl, počkám do šesti, snad do půl sedmé a pak se přestěhuji k rybníku. Prohlížím loučku, dnes hodně bohatou na rosu od jednoho kraje k druhému, důkladněji prohlížím kraj lesa přede mnou, ještě je dost ve stínu. Koutkem oka nezapomenu mrknout ke kolejím, směrem k Velké Štáhli, překvapením nemohu dech popadnout! Po mé pravici, kolem kolejí přichází srnec! Kde se tam vzal nevím, najednou je tam a jde přímo za hlasem vábničky! 

Mezitím nad loučkami opar zřídnul a já mám úžasný pohled na srnce, který svižně přichází do míst, kde sedím. Zjišťuji, že moc času na fotografování nemám, také trávy, za kterými sedím, překáží fotoaparátu k ostření. Musím se trošku vyklonit z úkrytu, samozřejmě srnci pohyb neunikl, ale neví, kdo jsem. Trochu odbočil, vešel více do prostoru louky, tím se mi odkryl a já konečně mačkám spoušť fotoaparátu. Srnec postupuje mým směrem, aniž by se na chvilku zastavil, je již kousek přede mnou, snad patnáct, dvacet metrů, posunuji ohnisko, znovu fotím. Pán téhle louky mě obchází, prohlíží si mě, jistí, začíná bákat, ale odběhnout k mé radosti se mu nechce. Když už se vzdaluje, hlas vábničky ho otáčí, znovu srnec zkracuje vzdálenost mezi námi. 

Je to úžasný zážitek, úžasný pohled, naposled jsem prožil pěkný zážitek se srncem začátkem května, je to dlouho, dnes si zážitku a podívané musím opravdu vychutnat co nejvíce a věřte, díky srnci, který stále věří, že je, někde u kolejí srna se mi daří. Jediný problém mám, srnec rychle mění místa, dlouho nepostojí a tak mi nastává „boj“ o pořízení slušné fotky, ale je to boj skvělý, plný adrenalinu a radosti zároveň.

Ohnisko už vůbec neposunuji, nestíhám to, fotím na plných 600 milimetrů, však něco z fotek bude. Je to nádhera, ani jsem nevěřil, že se takového úžasného zážitku ze srnčí říje letos dočkám. Srnec popochází více k protějšímu lesu, dlouho jistí, obchází traviny s rákosem, já lehce a krátce zavábím, nedá mu to, opět nabírá rázně směr ke mně. Uprostřed louky se zastavuje, já fotím, srnec zapózuje, znovu fotím, udělá pár kroků dopředu a zase několik fotek přibude na kartě. Teprve teď, jako by nabral vítr - zápor, odskok doprovázený bákáním a naráz stojí srnec na kraji lesa. Ještě pár kroků udělá krajem vysokých trav před lesem, několikrát bekne, než zatáhne pro dnešní ráno nadobro do hustého lesa.

Dvacetiminutové představení končí, mě trvá dlouho, než se ze všeho vzpamatuji, prohlížím fotky, nemá to stejně cenu, nemohu se na prohlížení soustředit, nejraději bych šel domů k počítači, ale ne, je krásné ráno, musím se ho pořádně nabažit, vždyť takový zážitek nemohu jen tak utnout, nezaslouží si to! Čas ubíhá rychle, opar se vytratil z louky nadobro. 

 Za zády, od řeky Moravice přes vršky majestátních listnatých stromů, které snad celé staletí, pevně svírají řeku, aby náhodou neopustila svévolně koryto, se začínají do louky protahovat sluneční paprsky. Je k půl sedmé, vstávám z úkrytu trav, odcházím, jdu na hráz rybníka a jen tak si užít zbytek, dnešního, neskutečného rána.

Ležím na karimatce za maskovačkou, pozoruji vodní ptactvo, sem tam prolétne drahokam, ani se nijak nesnažím o snímek, však mám s ledňáčky skvělých zážitků a dobrých fotek dost. Srnec, mi pro dnešek, možná i pro delší dobu stačí, musí.

Odkazy - www.youtube.com/watch?v=5ooPpRaHddI

                eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/11885131