Paseka znovu vypráví

Když jsem vstoupil poprvé do staré paseky, vůbec jsem netušil, jak mě tohle přírodní prostředí pohltí. Dnes ráno, jsem se vydal do této lokality znovu. Už večer si přikazuji, že v pasece musím být včas. Ráno vstávám o půl třetí, tak abych v klidu vypil kávu a vyjel.

Hvězd plná obloha, čtyři stupně a pořád ten studený severák, cítím ho každým krokem cestou k pasece. Jdu potichu, prohlížím všechny podezřelé objekty, které jen trochu napodobňují zvěř. Zrovna začíná svítat, když naproti běží zajíc, zastavím se, čekám. Málem, ušák jeden do mne vrazil, na poslední chvilku zarazil, krátce si mne prohlédnul a zmizel v mlazinách. Pěkný začátek dnešní vycházky. Pokračuji pomalým krokem, nad hlavou mi přelétly kačeny, to už se začíná pomalu drát sluníčko přes vrcholky kopců. Drobné ptactvo se jakoby hádá, kterého uslyším víc a kterého míň., hned jsou slyšet více stehlíci, hned zas sýkorky, pozadu nezůstanou ani mladí brhlíci a tak by mohl člověk vyjmenovávat. 

Jen co se dostanu ke svému vyhlídnutému místu z minulé vycházky, paseka se akorát začíná probouzet, znovu ty rudé sluneční paprsky jí dávají neskutečnou barevnost. Dělám si pohodlí na jednom z mnoha pařezů, tak abych aspoň trochu viděl do staré svážnice. Nikde zatím žádná zvěř, jen ze dvou sobě protilehlých stran báká srnčí.

Napiju se čaje, potřebuji se trochu zahřát, horký čaj z termosky pomáhá. Na suchém, ne moc starém buku sedli dva hřivnáči, krátím si chvilku a jednu fotku jen tak cvaknu. Kolem poletují ťuhýci, přede mnou zase strnadi. Dalekohledem se snažím najít něco ze zvěře srstnaté, v tomto světle bych si jí moc přál vyfotit, ale to mi není přáno.

Po hodince mi nad hlavou letí volavka, asi k nám na rybník, nebo na Moravici. Vítr se začíná točit a mně se chce odejít. Dal jsem si čas dnešní čekané do sedmi hodin, musím vydržet. Je šest, když v cestě, vtom nejtemnějším místě, kde se sbíhají mladé stromy, zahlédnu pohyb. Zdá se mi to? Nebo je to pravda, špatně přes starou ostřici vidím. Beru dalekohled, vzdálenost, která mě od pohybu dělí je zhruba sto metrů. Pouhým okem nemůžu přečíst, oč jde. Triedr mi pomáhá, srnčí, ale jestli srnec, nebo srna, nevím, podle postavy bych řekl, že srnec. Na tom nesejde, jestli chci fotku, musím se pokusit o rychlé přiblížení. Neváhám, dalekohled měním za fotoaparát a co nejtišeji, zároveň nejrychleji se snažím dostat na slušnou vzdálenost. 

Po pár zdolaných metrech cítím vítr v zátylku. To je špatné, to je hodně zlé. S přibližovacím manévrem končím, zaklekávám, ostřím, stíhám to na poslední chvilku. Srnec zvedá hlavu, jistí, já mačkám spoušť fotoaparátu, tři fotky mám, srnec bere vítr, báká odskakuje. Je po všem. Na rozklepaných nohách se vracím k pařezu, hned usedám, oddechuji, cítím spokojenost a radost za krátký, ale znovu skvělý zážitek.

Dnešní ráno mi paseka opět dala nahlédnout do jejího tajemství. Já děkuji a jsem zvědav, co mi nabídne do třetice. Kdy se vypravím do paseky nevím, ale určitě počkám na opačný vítr.