Pět vycházek za hranostaji.

           Ještě jsem se pořádně neotřepal ze ztráty ledňáčků a hned druhý den, při ranní šoulačce po pokosených loukách jsem objevil hranostaje.

            Chtěl jsem přijít na jiné myšlenky a ledňáčky pustit na nějakou dobu z hlavy. Naplánoval jsem si hned na druhý den ráno, po asi měsíci vycházku do revíru. Louky byly pokosené a tak jsem si myslel, že by se dalo potkat s kmotrou, zajícem a možná i se srnčí zvěří. Navíc tráva byla sbalená do velikých balíků a to poskytuje při šoulačce za zvěří slušné krytí. Vycházku jsem směřoval do Břízek a pak k Červeným lomům. Vítr foukal od východu a to mi vyhovovalo. Už za posledními chalupami jsem viděl po cestě pelášit ušáka a o kus dál se pastvil srnec. Začalo to dobře. Zvěř je venku a to mi dávalo šanci i něco cvaknout. Čekal jsem u polní cesty za jedním ze stromů, kam se srnec vydá. Namířil si to do Břízek a celkem svižně odcházel. Jít za ním byl nesmysl, stejně by mě slyšel a tak jsem ho nechal odejít. Byl to asi tříletý šesterák. Pokračoval jsem po polňačce až k Červeným lomům, tam jsem zahnul ke stěně lesa. Celou tuto část revíru jsem už neviděl ani chlup. No, tak to není vůbec dobré. Slunce se dávno vyhouplo na oblohu a nikde žádná zvěř. Stojím u stěny lesa a přemýšlím, jestli to má význam dál pokračovat, jestli to nevezmu k Moravici a podél řeky se vrátím domů. Začalo být dost horko a ovádi byli čím dál více otravní. Už jsem chtěl vykročit, když v tom spatřím, jak u jednoho z malinkých remízků se pohne něco malého v trávě. Za chvilku jsem pohyb zaregistroval kousek vedle. Pomalu jsem se, kryt balíkem sena blížil k remízku. Zůstal jsem za balíkem a čekal. Nečekal jsem dlouho a mé oko spatřilo opět pohyb blízko remízku. Uviděl jsem hranostaje, jak panáčkuje a za chvilku druhého.

Hned jsem věděl, kam se mám dostat a odkud by se dal udělat nějaký snímek. Pár kroků s nachystaným fotoaparátem na stativu, maskovací síť přehozenou přes sebe a už jsem fotil. Pak ještě blíž a ještě blíž a mám fotky hranostajů. A pak, že je mrtvý revír. To bylo to ráno všechno. Cestou domů mě spokojenost z fotek pomalu opouštěla. Přemýšlel jsem, jak dostat hranostaje nad trávu, aby byl zachycen na fotografii celý tento nádherný tvor. I posekaná tráva tyhle malé tvorečky celé pohltila, jen když hranostajové zapanáčkovali, dal se pořídit snímek a i to bylo dost málo. Nápad jsem dostal. Nanosím pár kamenů k remízku a budu doufat, že si na nich začnou hrát. Rozhodnuto.

            Druhý den ráno, ještě za tmy jsem kráčel do revíru s jasnou představou, co a jak udělát a odkud budu fotit. Než začalo vycházet sluníčko, byl jsem na místě. Nachystal fotovybavení, karimatku, maskovací síť a šel jsem hledat vhodné kameny. Kameny jsem s obtížemi našel, donesl k remízku, naaranžoval, zalehnul na karimatku a čekal. Čekal jsem dlouhé dvě hodiny, než se ukázal první z „rošťáčků“, tento čas jsem si krátil pozorováním ťuhýka, který tam zřejmě hnízdí. Napřed první odvážlivec prozkoumával okolí a zase zaběhl zpátky. Netrvalo dlouho a byl venku znovu, ale to už nebyl sám. Vykoukli další tři hranostajové. Začalo představení, o kterém jsem ani nesnil. Hra na honěnou, na skovávanou, dětské pranice, že se nedalo ani fotit, takový to byl fofr. U kamenů byl stále klid. Nějak jsem ale věřil, že se tam musejí podívat a proto jsem za celou dobu od kamenů foťák neodklonil. Čekání se vyplatilo. Netrvalo to dlouho a jak obíhali remízek, tak si všimli nachystaných kamenů. To bylo teprve hřiště! To bylo představení! Nestíhal jsem, hned tam a hned zase o kousek dál, nakonec jsem pár fotografií pořídil. Konečně jsem měl hranostaje celé i s černým koncem proutku. Spokojen jsem odcházel domů.

Odpoledne mně to nedalo a telefonoval jsem kamarádům, jestli mají zájem o nevšední zážitek a nevšední fotky. Zájem měli. Břeťa přijel hned ten den na večer. Vzali jsme každý ještě jeden šutr, přidali k „hřišti“ zasedli za maskovačky a čekali. Asi za hodinu začali hranostajové pomalu vykukovat ze svého obydlí ven. Zjistili, že jim nehrozí žádné nebezpečí a kolotoč her začal naplno. Pěkné snímky, radost ze zážitků, prostě spokojeni jsme kolem osmé večer odcházeli domů.

            Ještě ten večer mi volal Martin, jestli bych druhý den ráno nejel za hranostaji s ním. No, chvilku jsem váhal, mám noční a nerad ten den něco podobného podnikám. Váhal jsem opravdu jen chvilinku. Jedeme autem a tak se včas vrátím. Říkám – pojedu! Domluveno.

Druhý den ráno jsme asi kolem půl sedmé na místě. Hranostajové byli ve veliké aktivitě. Už zdálky jsme viděli, že dnes začali s hrátkami daleko dříve. Pomalu jsme došli do míst, kde jsem ležel včera ráno, a čekali. Čekání bylo nezvykle dlouhé. Martin už byl nervózní a já samozřejmě také. Co když jsme je zradili tak, že už nebudou mít takovou odvahu, aby nám přišli předvést jejich náramné divadlo. Najednou jsme je zahlédli z druhé strany remízku. Říkám, vydržíme, přejdou ke kamenům. Dlouho nic, stéle byli na horní straně. Posílám Martina, aby to tedy zkusil a doplazil se na slušnou vzdálenost, aby si mohl také nafotit tyhle hbité šelmičky. Martin se dlouho pobízet nenechal. Vidím, jak fotí, jak se snaží dostat co nejblíže a stéle přitom fotí. Konečně bude mít taky fotky hranostajů. Dlouho to netrvalo a hranostajové byli na kamenech. Jasně, já fotil a Martin nefotil, byl na horní straně a nemohl se dostat k focení, stále mu zavazela vysoká tráva. Když se konečně vrátil na místo, sdělil mi, že nic moc nemá, podívaná perfektní, ale snímky nemá. Tráva mu znemožňovala fotit. Z kamenů hranostajové zmizli a pro dnešní ráno to bylo všechno. Museli jsme každý za svými povinnostmi.

            O víkendu šel Martin zkusit štěstí znovu. Ovšem počasí nepřálo. Zataženo a nakonec i déšť. Přesto i s vyšší hodnotou ISO si pár fotografií nafotil. Já měl noční a tak jsem nechal návštěvu lasic až na pondělí večer.

            V pondělí večer nedočkavostí spěchám k remízku, zasedám na místo a čekám. Po hodině a půl ani pohyb. Přepadaly mne různé myšlenky. Asi takové, jako nedávno u ledňáčků To snad ne, to snad není možné! Přece není možné, aby je výr, nebo nějaký dravec vychytal! Postřehnul jsem pohyb u druhého miniaturního remízků, spíše u železného sloupu, obrostlého buřením. Byl to jen mžik a nevěděl jsem jistě, jestli to nebylo jen zdání. (Jak se druhý den ráno ukázalo, zdání to nebylo). Za další hodinu čekání jsem si sbalil věci a šel smutně a nevěřícně domů. Večer telefon a Martin. Prý co jsem viděl a jak jsem dopadl. Říkám, že špatně. Nic jsem neviděl, ani jednoho. Přesto jsme se domluvili na ráno, že zkusíme štěstí.

            Druhý den ráno přicházíme na místo a už z dálky je vidím u druhého, železného sloupu. Starostlivá máma je přestěhovala, tak jak to dělají lišky s mladými, když je u nory někdo ruší. Okamžitě přenášíme kameny a kousek zajímavého dřeva, který Martin donesl o víkendu. Aranžujeme hřiště, zaléháme za maskovačky a čekáme. Dočkali jsme se. Představení začalo! Takové divadlo, které nám lasičky to ráno předváděly, jsem ještě neviděl. Nebylo to jen běhání, hraní na honěnou, škádlení, ale salta ve vzduchu, kotrmelce, vybíhání po železném sloupu, po keři, no prostě po všem možném co se jim do cesty připletlo. Kameny parádně posloužily ne jen jim, ale hlavně nám k pořízení, troufám si napsat pěkných snímků. Jen k tomu dřevu měly lasičky nějakou nedůvěru, ale i tu za krátko ztratily a začaly ho čím dál častěji navštěvovat. To už se nám blížil čas k odchodu. Museli jsme je opatrně zradit, tak aby opustily scénu a my abychom mohli opustit hlediště.

            Náramná rozloučená s těmito mladými, krásnými šelmičkami, kterou jsme si ani v duchu nepředstavovali. Poděkovali jsme jim na dálku, popřáli štěstí a spokojeně se odebrali domů. Myslím si, že takové setkání se už v životě nemusí podařit a fotografie také ne. Ten samí den večer, jsem se šel jen přesvědčit, jestli je máma přestěhovala. Ano, přestěhovala.