Po roce znovu v Podlesí

        10.2 to bude rok, co jsem byl s Martinem fotografovat srnčí zvěř u Toníčka v jedné podhorské, malebné vesničce Podlesí, tenkrát s novým teleobjektivem. Moc jsem se modlil, aby aspoň jedna fotka byla ostrá, ještě dnes si to živě vybavuji. Zážitek to byl úžasný, neopakovatelný. Rok uběhl jako voda, teleobjektiv po pár seřizovacích zákrocích funguje skvěle a já se letos, díky výbornému kamarádovi Martinovi, který na mne nikdy nezapomene, objevil znovu na návštěvě u pravodatného, úžasného myslivce v Podlesí. Zvěř miluje nadevše. Před okny jeho chaloupky v zimě přikrmuje každý den a odměnou zato mu je, že se zvěř od Toníčka snad i „pohladit nechá“ a bez obav se mu předvádí v malé blízkosti v celé své její kráse.

        Přijeli jsme na místo kolem deváté hodiny, bez nějakého zdržování šli zaujmout pozice k fotografování, o kterých jsme v autě dost diskutovali, chtěli jsme do fotek změnu prostředí – (pozadí). Tonda zrovna krmil domácí zvířectvo, jak nás uviděl, na dálku nás přivítal a s krmením a voláním: malí – malí – malí šel zakrmit noblesní zvěř našich revírů. Nebýt kolemjdoucích dvou mladých dívenek, nebo mé neohrabané přípravy, srnčí by bylo v mžiku u krmení, snad by ho brali Tondovi z kyblíku. Přesto, jen co se „táta“ okolního lesa a zvěře otočil k chalupě, srnčí neváhala, běžela k prostřenému stolu, aby jí snad někdo o pochoutky nepřipravil. Přiběhlo šest kusů, nádherná podívaná, znovu úžasný zážitek, jen ten neposlušný vítr byl proti. Z mého stanoviště občas fouknul a můj pach jim zanesl přímo do jejich větrníků. Přesto jsem si po dlouhé době náramně za-fotil, fotografie nějaké mám a Martin také.

        Spokojeni končíme s dnešním foto-lovem, vyměníme s Toníčkem pár přátelských vět, loučíme se s poděkováním ne jen Tondovi, ale i srnčí zvěři a zároveň slibujeme, že určitě ještě aspoň jednu návštěvu do Tondova království podnikneme.