Po roce znovu za Poustevnou

Bylo to 12. 8. 2021, když jsem procházel lesní linku za Poustevnou. Jen pro připomenutí, jde o mnoho let starou, napůl rozpadlou, kamennou boudu, které, co já si pamatuji, říkají Poustevna. Je to přesně rok a dva dny, kdy jsem si tam užil skvělou srnčí říji, a i fotografie, myslím si, že slušné pořídil. Byla to tenkrát nádherná tři rána se srnčím, s jelenem špičákem a i s divočáky.

Dnes ve středu 10. 8. 2022 ráno, tedy po roce a dvou dnech mám namířeno k Poustevně. Přijíždím na horní křižovatku v Mlýnském o půl šesté ráno, akorát na východ sluníčka. Je klid, větřík lehký od severovýchodu, obloha bez mráčků, rosa skoro žádná. Při šoulání vrstevnicovou cestou se občas zastavím, zkouším vábničku, nic. Nikde žádná zvěř, jen v korunách stromů se ptactvo ozývá, ale už to nejsou ty koncerty jako na jaře. Nejvíce křiku dělají strakapoudi, do toho se zamíchá hlas datla a sojka, která si mě všimla, nezůstala pozadu. Kosáci s ťuhýky vykřiknou, jen když se mě leknou a odlétají do keřů lemujících kamenitou cestu. Konečně přicházím k průseku, odbočuji. Mám malý problém. Musím překonat, zhruba padesát metrů suchého, větvičkami pokrytého smrkového porostu, pak zdolat hluboké v lince vodou naplněné zmoly, teprve pak se dostat na rovnější, ne moc vysokou travou porostlý povrch, po kterém se jde, jak po mechu. Daří se mi. Nikde nic nebáká, nic neodskakuje, buď tady není zvěř, nebo jdu opravdu tak potichu, že mě neslyší. Vítr mám boční, doufám, že se netočí a místa, do kterých se chci dostat, nezavětřím.

Konečně mám nejhorší úsek za sebou. Pomalu, co nejtišeji kráčím linkou, naráz postřehnu v tom nádherném zeleném, zároveň tmavém porostu něco co mi tam nepasuje. Zastavím, očima prorážím přítmí v průseku, vždyť to jsou prasátka. Bachyňka se selaty se paství na svěží travičce, nádhera! Okamžitě zaklekávám, beru fotoaparát do pohotovosti a hned zjišťuji dost velký problém. Tráva moc vysoká není, ale udělat v ní dobrou fotku bude zázrak. Navíc se potřebuji dostat blíž, ale jak. Z linky uhnout do stran nejde, kolem je hustý porost z jedné i druhé strany, krok dopředu mám strach udělat. Pozoruji zvěř, zkouším ostřit, je to daleko, fotit nemá cenu. Najednou se selata rozešla v kolejích ke mně, jestli jich je šest, nebo čtyři nevím, bachyňka se mi ztratila v porostu, teď musím udělat několik kroků dopředu. Zhruba dvacet metrů se mi povedlo zkrátit vzdálenost. Pomohlo to, paráda. Máma v černo-stříbrném šatu je opět na lince, selata si hrají, šťouchají se a já nemám ani cvak. Tráva, jak je nízká, tak pro fotky selat vysoká, ani bachyňce není v trávě hlava vidět. Navíc mi ve výhledu zavazí skloněné větvičky do průseku, musím se trochu zvednout z pokleku. Konečně první fotky mám na kartě, ale zároveň vím, že to není pořád ono. 

Ze stoje fotit nechci, když si kleknu, vidím selatům jen hřbety, zkouším přejít do vedlejší koleje, znovu zaklekávám a znovu ty boční větvičky zavazí fotoaparátu k ostření. Pozvedávám se, fotím, jedno ze selat mi nabídlo skvělý moment, jenže to zase já nestihl. Křeče mne berou do svalů, při nádechu i komára, nebo co jsem spolknul, chce se mi kašlat, musím kašel potlačit a nohám i rukám ulevit. Přede mnou se odehrává úžasná scéna dovádějících selat a já nemám ani dokument. Čas mi vychází na jednu třistadvacetinu, to je málo, ISO 8000 a fotky neostré. Co tak bojuji s mou pozicí „fotografa“ jedno sele se pustilo přímo proti mně. Tak konečně, beru ho do hledáčku, ostřím, fotím, přidává se druhé a mám je obě! Polévá mne úžasný pocit štěstí a radosti zároveň. Nakonec i bachyňku se mi povedlo vyfotit, i když přes větvičky, ale mám ji. Selata přede mnou začala brát vítr, mně bylo jasné, že dnes končí úžasné setkání s černými rytíři našich revírů, rychle ještě jedno foto a je konec.

U prvního stromu usedám na batoh, zklidňuji se, vydýchávám, odpočívám a pořád prožívám ten dnešní, pro mě neobyčejný zážitek, který řadím k těm neopakovatelným. Pod korunami stromů prohlížím fotografie, popíjím čaj, rozjímám a vůbec mi nevadí, že jsem dnes o srnčí zvěř ani nezavadil.