Pod zeleným baldachýnem
Noru sleduji už od ledna, představy jsem měl úplně jiné, než zákony přírody mi mé představy přichystaly. Jezevce se mi podařilo vyfotit jen jednou a můžu dnes napsat, že jsem zato velice, velice rád. Čekal jsem a těšil se zároveň na liščata, bohužel nejde všechno podle mých představ. Příroda a zvěř si organizuje život sama a hlavně svými zvířecími zákony a pudy. Co začala liščata chodit z nory ven, jezevci zmizeli, hledat je nebudu a ani nevím, kde bych je měl v těchto roklinách hledat. Věřil jsem, že vyfotografovat liščata v takovém prostředí bude hračka a užít si u fotografování skvělých zážitku do sytosti. Bohužel, nic takového. Mé představy a sny o zážitcích s liščaty vzaly za své po čtrnácti dnech nekonečných čekaných u nory. To bylo vystřízlivění.
Nastal neskutečný, řekl bych boj o zážitek a i o případnou fotku. Čas plynul pomalu, zato stromy se zelenaly rychle a nad norou se čím dál více snášela „zelená tma“.
Fotopast mi pomáhala při obeznávání liščích aktivit. Nejvíce života měla liščata v noci, v denních hodinách jen ráno kolem páté a odpoledne po třinácté hodině, to jsem zrovna v práci. Čekám na neděli a mám plán, vydržet u nory od jedenácté dopoledne dokud liščata nepůjdou z nory.
Neděle ráno vstávám v šest, dočkat se desáté hodiny nemůžu, už bych rád seděl pod mohutným smrkem u nor. Co mi v tom brání? Představa, že budu skroucený sedět pod smrkem nekonečných pět hodin a možná lišky ani neuvidím. Stejně jsem neodolal a z domu vyjíždím po sedmé. Zakrmím na vnadišti pro černou, obejdu paseky a pak teprve pomalu šoulám k norám.
Tentokrát je konečně po dešti, šoulám potichu, vítr od západu, chválabohu se netočí. Každý krok kontroluji, nohy nesmí, šlápnou na žádnou větvičku, která prozrazuje přítomnost nežádoucího vetřelce. Je lehce pod mrakem, ptačí zpěv je slyšet ze všech stran, nejvíce zpívají pěnice. Vždycky po dvou třech krocích zastavuji, kontroluji okolí roklin, říkám si; liščata už mohou navštěvovat větší vzdálenost od nor, nechci podcenit žádný moment. Při poslední návštěvě nory jsem zradil srnčí, při odbíhání bákalo dost ostře a navíc káně, která má nad norou hnízdo spustila až neskutečně dráždící pískot. Naštvaný na sebe jsem byl tolik, že mé kroky se otočily a šlapaly zpátky domů. Tentokrát se mi neskutečně daří, žádné prasknutí větvičky, žádný signál od sojek, žádný pískot od káněte, žádné zabekání srnce, jen příjemně zpívající drobné ptactvo mě doprovází k mému cíly. Zdá se mi, že dnes je všechno nějak jinak. Mé podrážky bot nejsou slyšet při došlapu jako při předchozích návštěvách nory, oči vidí bystře a sluch? Sluch, jako bych měl vyměněný! Při příchodu k noře můj zrak postřehne pohyb nad norou, v místech, kde jsem liščata vůbec nečekal.
Těžko popisovat, jak jsem se dostával k prvním záběrům. Největší radost byla, že vidím tyhle šelmičky po narození (po třech až čtyřech týdnech) na vlastní oči venku. Pak teprve si uvědomuji, že o dobrou fotku vlastně vůbec nejde, jde o můj vlastní zážitek, o mé vítězství nad sledováním života dvou různých šelem v jednom velikém, podzemním království. To je má spokojenost, můj zážitek, moje radost.