Podzim

          Podzim je snad jedno z nejkrásnějších období v roce a zároveň to znamená, že se neudržitelně blíží konec roku. Mé vycházky, tak jako každý rok začínají směřovat především ke krmelcům, ale stejně si najdu dny, kdy navštívím i jiné lokality v revíru. Když jdu se synem, bereme i flintu abych si připomněl, že provozuji také myslivost, bez které bych asi ani nemohl být. Sice nelovíme, ale co kdyby bylo něco, jako třeba liška napadená prašivinou, nebo srnčí trpící průjmem a podobně. To se kulobrok najednou vyplatí mít se sebou.

          Letošní říjen moc slunných dní nepřinesl, hlavně u nás. Většinu dní bylo šedivé počasí a celé dny taková hnusná tma umocněná inverzí, že se mi nechtělo ani na krátkou obchůzku. Později se přece jen našly dny, kdy díky silnému větru i sluníčko zasvítilo. Samozřejmě jsem se je snažil využít a vyrazit ven, do přírody. Pochoďáky, které jsem absolvoval, mně ke zvěři nedovedly. Utrmácený a někdy i naštvaný, hlavně na naše zemědělské hospodaření mně několikrát sráželo doslova do kolen. Po pár dnech jsem se z této „deprese“ otřepal a znovu vyrážel do revíru. Hlavně jsem se zaměřil na ranní šoulačky. Někdy jsem měl i štěstí a viděl zvěř, jenže v ještě brzkém ránu. Stejně jsem měl radost, že jsem se vůbec se zvěří potkal. Ovšem taková radost netrvá dlouho. Člověk také s takových setkání se zvěří chce mít více, třeba aspoň pár pořízených fotografií. S focením se mi vůbec nevedlo, zvěř byla vždycky dříve tam, kde jsem chtěl čekat, nebo jsem jí měl daleko, to bylo nejčastěji, nebo nebylo ještě dobré světlo. Tak to šlo pořád dokola.

            Na přelomu měsíce října a listopadu se nám počasí umoudřilo a noční jasná obloha mě brzo nad ránem vytahovala z postele a nutila mě k dalším návštěvám revíru. Nelitoval jsem. Potkával jsem se čím dál častěji s liškami a se srnčím. K lišce jsem se na dobrou vzdálenost nepřiblížil, prostě směr větru to zařídil jinak. Srnčímu jsem párkrát viděl jen zrcátka, také díky větru. Pokaždé, když jsem věděl z předpovědi počasí, jaký vítr bude druhý den, foukal obráceně. Přizpůsobil jsem se. Stálo mně to dost času a dalších pár kilometrů chůze navíc, ale konečně jsem se dostával ke zvěři blíž. Hodně mi pomohlo, když jsem měl odvoz z domova autem.

          To jsme jeli se synem ve středu, byl státní svátek a oběma nám vyšlo pracovní volno. Vyjeli jsme už v jednu hodinu odpoledne a vyplatilo se. Na loukách za lesem leželo sedm kusů srnčího. Dostat se na otevřené planině k zalehlému srnčímu bylo předem ztracené. Stejně, kdo by to po delším „absťáku“ nezkusil. Já to zkusil, vytáhl fotoaparát z batohu a po čtyřech jsem se pokoušel o nemožné. Syn měl určitě parádní podívanou, jak se jeho táta nesmyslně plazí za zvěří. Jasně že jsem se nedostal tak blízko jak bych chtěl, ale přece jenom snímky nějaké byly. Po takové šoulačce po čtyřech jsem byl pěkně vysílený. Však druhý den mi každý krok po schodech dělal veliký problém, cítil jsem každý sval, nejhorší to bylo v práci. Přetrpěl jsem to. Řekl jsem si, že už za nic na světě takovou šoulačku nepodniknu!

            Netrvalo to ani týden a já byl na čtyřech znovu. Vstával jsem toho mrazivého rána už o půl čtvrté ráno, abych byl na druhé straně revíru včas. Povedlo se, byl jsem opět na rozsáhlých lučních porostech za lesem a zahlédl devět kusů srnčího. Některé kusy se pastvily a některé byly zalehlé. Znovu na zem a po čtyřech za nimi. Celkem se mi dařilo, zvěř mě po očku pozorovala, ale pomalu jsem se dostával na slušnou vzdálenost. Závěrka při každé příležitosti cvakala. Nedopřál jsem jí vůbec odpočinku. Pořád jsem si v duchu říkal, co když to bude právě snímek poslední. Kolena mě pěkně zábly a cítil jsem v nich každou nerovnost terénu, vzdát jsem to nemínil. Opět posun pár metrů k srnčímu a znovu pár fotek. Tak to trvalo asi tři­-čtvrtě hodiny, krásné tři-čtvrtě hodiny. Tentokrát mně nohy nebolely, ani únavu jsem z toho plazení necítil, jen ty otlačené a namrzlé kolena.... Zvěř se pomalu vzdalovala k lesu a já s pocitem spokojenosti zasedl u jednoho z ostrůvků ke krátkému odpočinku a nezbytnému prohlížení snímků.

            Při prohlížení fotek ve fotoaparátu, jsem vytáhnul mobil a zavolal Martinovi. Nedalo mně to, musel jsem se hned za tepla Martinovi svěřit a povykládat mu čerstvé zážitky. Domluvili jsme se, kde se v lese sejdeme a dáme chvilku řeč. Moc času jsme neměli, Martin spěchal a tak věřím, že při dalším setkání u kávy probereme své zážitky a určitě si budeme mít o čem vyprávět.

Těším se.

Nakonec i liška se podařila, sice jkeště pár minut před východem sluníčka , ale děkuji aspoň za to.-))