Podzim v pasekách

Je listopad, měsíc od jelení říje, a až na pár okamžiků se mi vůbec, ale vůbec nic nepovedlo. Neříkám, zvěř jsem viděl, jak vysokou, černou, srnčí, lišku i kunu, ale abych se dostal k fotografii aspoň koloucha, laně, anebo mladého jelena, tak to tedy vůbec. Říjen vyšel na prázdno úplně. Daňčí zvěř, která mi vloni nádherně zpestřila podzimní dny, se vytratila jak pára nad hrncem, srnčí? Tak potkat se, se srnčí zvěří byl v říjnu hotový zázrak. Vycházek mám za sebou nespočetně, přitom v revíru, kde je snad veškerá zvěř, ale bohužel aktivní převážně v nočních hodinách.

Letošní podzim nabízel spoustu barev, jaké umí namíchat jen sama příroda a tak jsem se vydal cestou k zachycení těchto okamžiků. V tomto žánru nesměl chybět ani nádherný Skalní potok. Miluji horské bystřiny, horské potoky, řeky a jejich fotografování. Na Skalním potoku jsem si toho, musím napsat, užil k veliké spokojenosti. Toto fotografování je pro mne náramný relax a odpočinek, však už mi to hodně let chybělo.

Návrat k vycházkám do revíru nepřinášel nic překvapivého, až na pár vyšlápnutých sluk při šoulačkách jsem nic neviděl, ale po týdnu přišel zlom, který mne potěšil. Bylo to v pasece U trianglu, sice na vnadišti, kde mi přišla srna a já si konečně užil aspoň trošku radosti, se setkání se zvěří a i fotku se mi povedlo pořídit. Na další víkend (13.11) jsem se dost těšil, srna mě hodně povzbudila a plán, kam jít byl okamžitě na světě. V sobotu ráno, když směr větru dovolí, obejdu část honitby kolem kolejí, pak kolmou cestou k vrstevnicové a dál šoulat k malé pasece U trianglu, tam aspoň hodinku, dvě posedět.

Týden utekl jako voda a sobota ráno je tady. Sychravé, mlhavé počasí, které převládalo celý týden nad našimi chalupami, se do soboty nezměnilo, ale od předem naplánované vycházky do revíru mě to neodradilo. Vstávám v pět, jako vždycky nesmí chybět před vycházkou káva a příprava dobrého čaje do termosky. Nespěchám, z okna verandy vidím, že mlha neustupuje, neřídne, teplota kolem čtyř stupňů, jedinou změnou je, a to příjemnou, že vítr se trochu utišil.

Do revíru přijíždím po šesté, zaparkuji skútr, nachystám si hned fotoaparát a pomalým krokem kráčím po lesní cestě nad kolejemi. Šedivost rána mi na náladě neubírá, dnes věřím, že po minulém setkání se srnou opět něco potkám. Přicházím k táhlé svážnici, která míří kolmo nahoru k vrstevnici a ta k trianglu. Jsem zhruba v polovině cesty, zrovna v čase, kdy má vycházet slunce. Usedám na pařez, je jich kolem plno, není problém si najít ten, který mi bude vyhovovat. Jen co se uvelebím, znovu začíná zesilovat vítr od jihozápadu. Kromě sýkorek, brhlíka a kosa se mi nic jiného neukázalo. Naděje na lepší počasí vzala za své. Vítr, který ohýbá i holé koruny buků a mlha, která se valí přes les, mi kazí náladu. Napiji se rychle čaje, a aniž bych dodržel určený čas k čekané, odcházím směrem k pasece U trianglu. Cestou nepotkávám žádnou zvěř, jen sýkorky poletují po stromech, jinak prostě nic. Přicházím ke staré lesní cestě, která vede k pasece U trianglu. Nechci dnes sedět u vnadiště, chci si sednout stranou, do míst, kde by mi mohla zvěř přijít na pár kroků. Jen co vyjdu k rubanisku, vítr ještě více sílí a ani okolní smrkové a náletové bukové mlaziny větru nejsou schopny zabránit vniknutí do staré paseky. Přesto usedám na pařez, hned si dávám doušek čaje, kouknu na hodinky, je osm. Tentokrát vítr, ne vítr si poroučím, počkat do devíti! No, to bude asi nad mé síly, říkám si v zápětí. Znovu si naliji čaj, popíjím, konečně aspoň sojka prolétne a mezi náletovým porostem postřehnu kosa. Nic, dopiju čaj, sbalím si fidlátka…. Ani ta myšlenka nedozrála, když postřehnu pohyb mezi mladými buky. Nezdá se mi to?! Ne! Srnčí, tak to je opravdu překvapení v takovém počasí. Zvedám fotoaparát, říkám si nespěchej, srnčí neuteče, vítr je silný a směr dobrý, srnčí mě nevidí. Klid mě opustí při zjištění, že jde o srnce, kterého jsem fotil na konci léta v rubanisku zhruba o sedm-set metrů dál na Měsíční krajině a to jsem měl zálusk ho tenkrát ulovit. Dnes jsem rád, že má myšlenka o ulovení srnce se neproměnila ve skutek. Srnec mi dnes udělal radost a připravil mi nevšední překvapení, jaké že má srnčí zvěř v lesních porostech neskutečně veliké teritorium, doposud bych snad ani nevěřil. Marně jsem ho hledal začátkem září na Měsíční krajině, marně jsem ho hledal u Chlupového krmelce, marně jsem ho hledal pod Úvozem, on si prostě usmyslel, že bude navštěvovat okolí pasek U trianglu. Pak se myslivče, vyznej! Srnec není dál, jak dvacet, možná pětadvacet metrů, užívám si těchto chvil, když se naskytne příležitost, fotím. Vítr tlumí zvuk závěrky, ale ta vysoká tráva dost vadí při zaostřování, přesto se mi několik fotek snad povedlo. Po odchodu srnce okamžitě, ještě v euforiích, prohlížím fotografie. Mám obrovskou radost, nejen z nádherného foto-loveckého zážitku, ale hlavně, že se mi po téměř třech měsících znovu ukázal „můj“ srnec a to až z druhého konce Měsíční krajiny.

V neděli nad kolejemi v sedm ráno, v rozsáhlé pasece se pastvila laň s kolouchem. Nebylo možné se dostat blíž, jen zhruba na sedmdesát metrů a jasně bylo vidět, jak laň jistí a bere vítr. I když pořádnou fotku nemám, ze setkání radost mám. Tentokrát v pasekách U trianglu bylo prázdno, a tak po krátkém odpočinku odjíždím spokojen domů.