Podzim - zima

První listopadový víkend mě počasí uvěznilo doma. Mlhy, vítr a neustálý déšť, který skončil až v neděli v podvečer a to už nemělo smysl nikam chodit.

Následující víkend, který jsem si prodloužil o jeden den a to pátek, jsem před půl sedmou vyjížděl do revíru. Obloha zatažená, západní vítr a to dost silný mě od vycházky neodradil. Projdu se nad kolejemi, vyjdu pod triangl a šikmou linkou zpátky ke kolejím, takový mám plán. Ještě jsem ani nezaparkoval a kousek přede mnou přes cestu přesazují dva kusy vysoké. Vypadalo to na laň s kolouchem, škoda, že se zvěř o pár minut nezpozdila, mohl jsem se aspoň o dokumentační fotku pokusit. Po zaparkování se odstrojuji, teplé oblečení ukládám do boxu skútru, chystám si fotoaparát a pomalým krokem šoulám kolem kolejí k šikmé táhnoucí se lince k lesní cestě, která vede kopcem pod triangl. Stromy již postrádají barevnost podzimu, vítr se s nimi s jejich ozdobou vůbec nemazlil, obral je o všechnu barevnost, kterou ještě minulý týden nabízely všem obyvatelům lesa na obdiv.

Pár kroků ve spadaném listí lehce zašustí a z pod smrčků, lemující lesní linku vytáhne sluka. Úlek v zápětí vystřídala radost, „dlouho“ jsem se mohl kochat pohledem při jejím letu, než znovu zapadla do hustého porostu. Letošní podzim mám hodně bohatý na setkání s dlouhozobkami, co vycházka do revíru, tak se mi povede jednu, někdy dvě na různých místech spatřit. Bohužel, vždycky jen při vzlétnutí kousek od chodníku, po kterém šoulám, nikdy je nevidím dříve. Dokonce jsem si jednou myslel, že snad jde o jeřábka, ale Martin, zkušený znalec přírody mě vyvedl z omylu a měl pravdu. Někdy, když sluku postřehnu jen na okamžik, tak její hlučný vzlet mi připomíná jeřábka. Zážitky, se setkání s dlouhozobkami mě neskutečně obohacují vycházky, i když jinou zvěř nepotkám, tak sluku ano a věřte, že mě to stačí k radosti a spokojenému návratu z revíru.

Pomalu procházím od předešlých dešťů promáčenou linkou k cestě, která lesní linku přetíná nahoru na lesní „asfaltku“. Na rozcestí chvilku stojím, přemýšlím, jestli se vydat kolmo k trianglu, anebo se držet původního plánu a sejít ke kolejím. Udělám kompromis, půjdu k trianglu, ale jen zhruba do půlky. V půlce cesty si sednu na pařez, který jsem si při minulých vycházkách oblíbil a několikrát si na něm odpočinul. Neudělám ani tři kroky, přes cestu přechází divočák. Z překvapení jsem promarnil příležitost k dobré fotce, než jsem se vzpamatoval, kňourek mi zmizel v protějším porostu a další černá už nešla, byl sám. Musím přiznat, radost mám velikou a ani nezdar s fotografování mi radost a zážitek nedokázal pokazit.

Další dvě vycházky byly „jen“ ve znamení sluk, spárkatá zvěř snad zmizela nadobro. Celý listopad se loudám lesními porosty, cestami, pěšinami, užívám si podzim do sytosti, jen zvěř mi k úplné spokojenosti chybí, jako by vymřela.

Přišel prosinec a já se rozhodl, ještě s jedním kamarádem Tomem navštívit Pálkovu dolinu. První sníh, který zasypal naše vesnice a kraj kolem, mne hodně lákal ven. První známky zimy si přece nemohu nechat ujít. Zasněžené údolí Pálkové doliny s občasným průsvitem sluníčka přes mraky jsem si onoho sobotního rána s kamarádem hodně užíval. Údolím čarovala liška, sem tam zamyškovala, někdy úspěšně a jak to bývá častěji bez úspěchu. V dálce pod mezí se pastvily tři kusy srnčího, skvělá podívaná a zároveň příjemné pohlazení po duši milovníka divokých krás přírody. Při pochůzce kolem potoka čteme ze stop, že ani zajíc v dolině nechybí.

Prosinec přinesl po letech opravdovou zimu. Byl jsem moc rád, probudilo to ve mně vzpomínky na dětství. Za chalupou stopy od srnčího, z okna se dívám a u krmítka sedí zajíc. Začal navštěvovat dvorek a tak jsem mu přilepšil. Trochu sena, kukuřici, něco pšenice a nakrájených pár jablek co mi žena dovolila. Je to radost, když můžu obyvatelům divoké přírody něco nabídnout v době strádání.

V lesíku za chalupou mám založeno, doplnil jsem sůl, seno nacpal do suchých smrkových větví, do korýtka namíchal kukuřici s ovsem a pšenicí, krmítko pro ptactvo průběžně dosypávám slunečnicí. Při další kontrole nestačím počítat stopy zvěře a k obeznávání mi pomohla, jak jinak fotopast. Lesík za chalupou navštěvují: liška, kuna, srna se srnčetem, mladý srneček ještě s neshozenými parůžky, srnec s velikou stopou, myslím si, že to je šesterák z předchozí zimy. Co dodat? Jen to, že mám velikou radost. Této nabídky se pokusím využít. Jen aby vítr spolupracoval a já se obrnil trpělivostí. Vím, že kuna ani liška mi za světla nepřijdou, ale srnčí by mohlo.

Je neděle desátého prosince, venku mínus tři, nárazový jihozápadní vítr, nad lesem se vznáší mlha a já znovu prošlapávám moje včerejší sněhem zaváté stopy. V ruksaku nesu suchý chleba a další dávku namíchaného obilí. Jdu pomalu, nechci se zpotit a navíc jdu v čerstvých stopách srnčího, toulal se v noci za chalupou. Myslím si, že jde o srnce, který se mi včera, krátce po rozednění na chvilku ukázal. Za melioračním příkopem dlouho stojím, kontroluji stěnu lesa, vítr je silný a v nárazech mi dokonce shazuje z hlavy čepici. Světla přibývá, překračuji ohradník, konečně jsem ve stěně lesa a hlavně za větrem. Pod podrážkami bot, ať chci, nebo ne sníh křupe a já vím, že když bude srnec u krmení, uslyší mě a odběhne. Dopadlo to, tak jak jsem předpovídal, srnec sice nebyl u krmení, ale za fotostanem, a já ho nezradil křupáním sněhu, ale prasknutím suché větvičky. Naštěstí neodbíhal úprkem, ale jen odběhl mírným klusem. Doplnil jsem krmení srnčí zvěři, ptáčkům nabylo třeba dosypávat, krmítko se slunečnicí bylo ještě téměř plné. Uvelebuji se do fotostanu, chystám si fotoaparát, popíjím čaj, pozoruji brzký přílet sojek a strakapoudů, sýkorky na krmítku závodí, která si uzobne první semínka. Je živo a mně je dobře. Silný, nárazový vítr mi nevadí, do fotostanu nefouká. Kouknu na hodinky, je půl osmé, jestli se chci dočkat srnčího, musím vydržet aspoň do desíti. Však zas tak dlouhý čas to není, vydržím. Jak sílí vítr, zároveň přibývá světla a já se pokouším o fotky sýkorek, krátím si tím dlouhý čas čekání na spárkatou.

Konečně se blíží k půl desáté, přestávám se věnovat sýkorkám a pečlivě začínám kontrolovat okolí před stanem. Naráz se mi srdce rozbušilo a dech jsem mněl problém popadnout, přes husté, suché větve modřínů jasně vidím protáhnout se kus srnčí zvěře! Tak a teď neudělat chybu, žádný rychlý pohyb objektivem, jde o výdrž! Sleduji kus, chvilkami se mi ztrácí v hustém porostu, dlouho a netrpělivě čekám, kdy zase uvidím aspoň kousek srsti, abych mněl jistotu, že srnčí je stále tady. Je to věčnost, opět postřehnu pohyb a to kousek vedle fotostanu po levé straně, hustota větví mi nedovoluje snímek. Zvěř se mi ztrácí z dohledu, čekám dalších, zhruba deset minut, než zahlédnu pohyb v hustém porostu. Srdce mi znovu neskutečně buší, zvěř si dává načas, myšlenky v hlavě se mi střídají, jak k neúspěchu, tak i k naději, ale těch nadějných myšlenek je málo. Vítr se točí a nárazy větru vždycky zvěři donesou do větrníku to, co já nechci. Srnčí přechází průsek, já nestačil ani zareagovat. Dlouhé minuty se nic nedělo, sýkorek ani sojek si nevšímám, jde mi jen o zvěř. Rád bych mněl snímek srnčího v prosincovém, zasněženém lese. Pravým koutkem oka postřehnu, jak se chystá zvěř přejít linku zpátky, chystám tím směrem teleobjektiv, srnec je v lince, ale zklamání mi vzalo naději na fotku, autofokus nezabral, nezaostřil! Bezmocnost mi prošla celým tělem. Další dlouhé minuty čekání, další hledání mezi hustými větvemi. A hle; je tam! Konečně vidím srnčí hlavu mezi stromy tak, že mi vlil ten pohled vekou naději na úspěch! Ovšem čekání je znovu dlouhé, opět všechno neuvěřitelně dlouho trvá a já znovu ztrácím naději na úspěch. Vítr zřejmě srnčímu donáší do větrníku, to co já nechci a nemůžu to vůbec ovlivnit. Nervozita ve mně graduje, tep srdce zrychluje, dech se mi zvyšuje, v uších mi skoro hučí, ruce se chvějí, hledáček se mi mlží, rychle ho otírám aspoň prstem, … a srnec je v průseku! Autofokus ostří, jedno cvaknutí, druhé, snímky mám na kartě. Okem hlídám srnce, co dál udělá. Srnec popochází, já nemeškám, další fotky se ukládají na kartu, nádhera! Já se konečně dočkal! Dnes ne jen skvělého zážitku, ale snad i dobrých snímků. Srnec pomalu zatahuje do krytiny a jasně vidím, že znovu jistí a kontroluje vítr. Za dalších, snad dlouhých deset minut se vrátil. Střídání srnce v průseku s mými pokusy o fotku byl úžasným, po dlouhé době napínavým zážitkem, kterého jsem si neskutečně, opravdu neskutečně užil.

Po odchodu srnce se mi tep srdce vrací k normálu, oddechuji, odpočívám, uklidňuji se a pomalu vstřebávám před odchodem úžasný zážitek se srncem na prvním prosincovém sněhu v lesíku za chalupou.

Větší fota ke zhlédnutí zde - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/10801894