Podzimní toulky revírem 2014

Podzimní toulky revírem 2014

Mé podzimní vycházky směřovaly většinou ke krmelcům. Jejich příprava, doplnění krmiva a kamenné soli pro zvěř. Obchůzky samotných krmelců mně čekají zhruba 2x, nebo aspoň jednou týdně od října až do konce dubna. Záleží, jak dlouho bude jaro otálet se svým příchodem. Vždycky se na tohle období těším, ale postupně, jak přibývá sněhové pokrývky, mi to začíná vadit a zvěři ještě víc. Ale tak už to v životě mysliveckém chodí.

Krmelce mám na starosti dva, jeden v Břízkách a druhý za bývalou střelnicí, (tak nazýváme tyto lokality v revíru). Vycházky ke krmelcům si většinou plánuji podle směru větru a jejich náročnosti, v zimě hlavně podle množství napadlého a navátého sněhu. Zatím u nás o sněhu a vůbec zimním počasí není ani řeč. Už je i Martin za námi a teploty jsou stále kolem deseti stupňů. Sice bývá dost často mlhavo, ale je to stále lepší, než přeháňky s mokrým sněhem, doprovázeny nepříjemným severákem. Zvěř zatím nestrádá a má možnost si ještě před příchodem zimy doplnit tukové zásoby. Ve slunných dnech srnčí leží na loukách a ani nezatahuje do lesa. Když zesílí vítr, nebo se spustí nějaká ta dešťová přeháňka, odběhne k nejbližší mezi, nebo nejbližšího remízku se před tímhle rozmarem počasí schovat.

Při těchto kontrolách krmelců a dosypávání obilí se snažím také o nějaké fotografie zvěře, nebo nějakého zátiší. Moc se mi ale nedaří. Ke zvěři se mi těžko dostává a na fotku zátiší jsem slepý, místa znám a málokdy dostanu nápad něco cvaknout. Proč se mi ke zvěři těžko dostává na dostřel foťáku? Lehká odpověď, listí spadlo ze stromů, keře jsou holé a tak při šoulačce listí šustí pod nohami, navíc když je sucho, nebo mráz, tak je to jako když jdu po plechu, prostě hrůza. Schovat se za obnažené keře, to je také problém, když přidám takovou podstatnou maličkost, že jsem nemehlo, tak už dál nemusím nic vysvětlovat. Další nevýhodou je barva srsti srnčí zvěře. Je přebarvená do zimní srsti, lehce splyne s okolím, lehce se při šoulačce revírem přehlédne a pak už jen vidím zrcátka, slyším bákání, občasné klepnutí spárků o sebe, jak srnčí odbíhá do bezpečí, do krytu. To si potom nadám, že neumím chodit, že jsem slepý jak patrona a neumím dávat pozor. Prý, příště si to všechno musím pohlídat a vyvarovat se chyb. Jenom že, když dlouho nic nevidím, přestanu se soustředit a veškeré chyby zopakuji. Tak to jde skoro pořád dokola. No, abych nebyl jen skeptický, někdy se mi fotka srnčí zvěře přece jen povede. Sice to kolikrát není to, co by člověk chtěl, ale když se to opravdu povede, tak je radost o to větší. Ono je už velmi krásným zážitkem, tuto zvěř nerušeně a bez hnutí pozorovat, jak se chová, jak se navzájem hlídá před nebezpečím a jak reaguje na něco, co se jí nelíbí a čemu nedůvěřuje. Jsou to vždycky nevšední a těžko popsatelné zážitky. Do jedné kapitoly se tyhle zážitky nevejdou.

Další zvěří, kterou při kontrolách krmelců potkávám, je liška a dokonce i kuna lesní. Někdy mi zkříží cestu, nám hodně známí, dnes již málo viděný, zajíc polní. Tyto měsíce, říjen – listopad, se musím zmínit o velice krásném překvapení a to když se mi podařilo několikrát v různých místech revíru vyšlápnout sluku lesní. Vždycky je to veliká paráda a srdce radostí zaplesá při tomto setkání s tímto nádherným dlouhozobým ptákem. Tito lesní ptáci mi vždycky dělají úžasnou radost. Díky mému tátovi jsem je v minulosti, hodně často vídával na večerním jarním tahu. Byly to krásné večerní a pro mě těžko popsatelné čekané. Uléhání lesa do přicházející se tmy, do nočního spánku, při utichání zpěvu drobného ptactva, při východu první hvězdy, Večerky, se teprve začaly ozývat první táhnoucí sluky. Samečci při letu, se už z dálky prozrazovali hlasitým kvorkáním, samičky odpovídaly pronikavým pískáním a jejich nepopsatelný rychlý let, rychlé zapadnutí do lesních mlazin. To všechno zanechalo ve mně krásné, neopakovatelné zážitky a hlavně hodně hluboko zaryté vzpomínky.

Při podzimních vycházkách často vidívám také divoké husy na jejím tahu, na zimoviště. Jenže mi posledních pár let přijde, že jsou nějaké zmatené. Hned letí z jihu na sever a hned zase ze severu na jih. Asi to nezvyklé, teplé počasí dělá své. Ono vlastně dělá své i s některými stromy, které místo ukládání se k zimnímu odpočinku, nasazují nové pupeny a některé stromy dokonce stihnou i rozkvést. Nojo, prostě naše příroda si tvoří nějaké nové pravidla, nebo vlastně ne-pravidla, kdo ví?

To, co zde píši, jsem mněl možnost pozorovat při jedné z nedávných obchůzek krmelců. Taky jsem kvůli tomu plánoval směr obchůzky, tak, abych se se srnčí zvěří potkal.  Sice jsem se nedostal úplně ideálně blízko. Náročnost terénu mi znemožňovalo pohodlné šoulání. Ono to nebylo ani tak šoulání, jako spíše vojenské plížení. Využíval jsem nerovnost terénu. Malými krůčky a v polo-dřepu, jsem se asi tak osmdesát metrů přibližoval k srnčí zvěři. Občas jsem musel úplně na zem, abych mohl vyfotit slušné a aspoň trochu použitelné fotky. Stejně jsem se na slušnou vzdálenost nedostal. Srna, která stále hlídala, mně při jednom neopatrném pohybu, kdy jsem zdolával jednu z překážek uviděla a moc času na snímek mi nenechala.  Jeden dva cvaky a už to bylo celé v pytli. Rozevřela zrcátko a bez beknutí byla pryč i s dalšími kusy srnčího, které ležely opodál.

I ty dva cvaky stačily aspoň na slušný snímek hlídající srny. Zasedl jsem do nejbližší meze ke krátkému oddychu. Prohlednul fotografie a dával čas mým nohám ke krátkému odpočinku. Po nějaké době sezení v mezi jsem slyšel v dálce podezřelé zvuky. Zatím moc nerozeznatelně, točím se dokola a hledám původce tohoto zvuku a v zápětí je mi jasno. Husí kejhání. Právě se na obloze, docela ve veliké výšce blíží husí, pravidelně řazený letící klín. Čím blíže byly, tím hlasitost husího kejhání zesilovalo. Nedalo mi to a čtyři fotky jsem si cvaknul, aspoň jako dokument.

Obestřela mně spokojenost z krátce prožitých zážitků. Počasí mi celkem přálo, bylo slunečno a příjemné teplo. Chvilku jsem ještě poseděl a jen tak pozoroval okolí. Čas mi krátili motáci a káňata při lovech hrabošů. Z nedalekého remízku se ozývaly krákáním šedivky. Byl to pohodový odpočinek před dalšími kroky, které mně vedly do lesa k prvnímu z krmelců za střelnicí.

Přechod do lesa ke krmelci jsem vzal přímo přes travní plochy. Po asi sto krocích lesním průsekem jsem vyšlápl sluku. To je to o čem jsem zde již psal, krásný, překvapivý a hodně emoční zážitek! Chvilku jsem postál a stále si před očima opakoval její vzlet a její zalétnutí do protější mlaziny. Po dalších pár krocích jsem byl konečně u prvního krmelce. Zasypal jsem do krmítka, porozhlédl se po zemi, po nějakém srnčím shozu. Už jsem mněl v minulosti štěstí, že pár shozů u krmelců na mne čekalo. Tentokrát nic. Nevadí, pokračuji ke druhému krmelci, do lokality Břízky. Cestu jsem si vybral převážně lesním porostem. Už jen z důvodu, že je o mnoho kratší, než jít po loukách krajem lesa. Přijdu ke druhému krmelci a opět krmítko vylízané do posledního zrnka, opakuji to, co u předešlého krmelce. Nezapomenu se porozhlédnout po srnčím shozu. Štěstí mi opět nepřeje, žádný shoz nenacházím. I když není sněhová nadílka a je celkem teplé počasí a zelené pastvy je dostatek, srnčí zvěř bere obilí, jako by jiného žíru neměla. Dosypu oves do krmítka a pomalu se odebírám nejkratší cestou k domovu. Po cestě domů vidím jen pár kání a poštolky lovící myši. Mají hodně pokusů, než se jim podaří hraboše ulovit a to je myší celkem hodně, nevadí jim to, mají na lov celý den, hladoví nebudou.

Tak jsem popsal jednu z mnoha vycházek, jaké teď v tohle podzimní a zimní období budu opakovat každý týden, když to aspoň trochu půjde, tak i dvakrát do týdne. I když přijdu dost unavený, stejně se nemůžu dočkat, až zase budu mít volno a vydám se na další obchůzku této části revíru. Pokaždé se těším, s jakou zvěří se potkám a co zvláštního mně na šoulačce překvapí. Jsou vycházky, kdy nevidím ani chlup, ale vždycky to stojí za to. Ono, být v revíru v tomto období, přikrmovat zvěř, na sněhu číst jejich stopy, to je pokaždé neopakovatelný a vzrušující zážitek pro myslivce.

PŘÍRODĚ a MYSLIVOSTI ZDAR