Pozorování u řeky

        Tak se mi potvrdilo přísloví, že čím více člověk ví, tím víc zjišťuje, že nic neví. U mě to snad platí dvojnásob. I když provozuji myslivost bez mála třicet pět let, stále se setkávám s různými druhy živočichů, o kterých vím velmi málo, nebo nic. Tyto první věty píši proto, abych se vrátil tématem ke klenotům našich vod a to k ledňáčkům.

         Před pár lety jsem si vzal do hlavy, že tyto pernaté skvosty vyfotím na naší řece Moravici. To jsem tenkrát netušil, jak to celé bude náročné, ale taky dobrodružné s mnoha krásnými, napínavými překvapeními. V předešlých příspěvcích jsem se stručně zmínil o různých krocích, které jsem musel podniknout, abych se k nim dostal aspoň trochu na dosah mého fotoaparátu. Ovšem tentokrát chci napsat, co jsem vlastně za tak krátkou dobu sledování těchto klenotů zjistil o jejich chování.

        Kdy, kde a kolikrát hnízdí, kolik mají vajec, jak dlouho sedí, čím krmí mladé a podobné informace zde psát nebudu. To všichni jistě znáte. Chci se jen zmínit, o mém vlastním pozorování a mých vlastních postřezích. Tak především jsou velmi nesnášenliví, nejen k různým druhům ptactva, ale jejich nesnášenlivost se projevuje i ve vlastním rodu. Nesnesou své druhy ve svém teritoriu a své mladé hned po opuštění nory vyženou. Toho jsem „byl“ svědkem při vyhnízdění jejich první nory. Jeden večer ještě sameček krmil a druhý den už všechno potomstvo bylo pryč! Prostě se s nimi nekompromisně rozloučil a začal krmit v další noře o asi osmdesát metrů výše proti proudu řeky. Jediný pták, který se zdrží v jeho blízkosti delší dobu je skorec, a na krátko i konipas. Člověka v blízkosti nory nesnese vůbec. Můžete být sebevíce maskovaní, stejně nedůvěřuje a je velmi opatrný. Jakmile překročíte únosnou mez vzdálenosti, ledňáček změní chování a začne sedat jinam. I při výletu z nory, po provedení pravidelné očisty si zasedne klidně až o patnáct metrů dál do korun stromů. Velice těžko se zpátky vrací na odsedací větev k noře, necháte tam čtyři dny klid a stejně nedůvěřuje. Hlasový projev, ostré písknutí při příletu k noře také změní, Buď písknutí není tak razantní, nebo nepískne vůbec. Navíc začne létat těsně pod břehem a je problém ho zahlédnout. Prostě se snaží být co nejvíce skrytý a k zasednutí mu vyhovují stinné místa ve větvích košatých osik, vrb nebo olší, ze kterých také loví. Dokonce jsem ho viděl lovit i z výšky zhruba čtyř metrů a úspěšně, s ulovenou rybkou v zobáčku si klidně sedne jinam. No a jsem u jeho nádherného zbarvení. Za tento krátký čas, asi necelých tří měsíců pozorování, jsem si všiml zajímavé věci. Kamkoliv sedne do stromu a nevidíte ho přímo zasednout, nenajdete ho. Ve většině případů zasedá zády k řece a jeho překrásně svítivá modravá zeleň hlavy, křídelních krovek a tyrkysová modř zadní časti těla až k ocasním pírkům, perfektně splyne s každým lístkem stromu rostoucích na březích řeky. Když vám zasedne obráceně a vy ho pozorujete proti hladině, tak opět jeho cihlově oranžová barva hrudi, ledňáčka pěkně zamaskuje. Opravdu je veliký problém, tohoto nádherného opeřeného tvora našich vod, sedícího spatřit. Je velice důležité, aby byl člověk při čekání stále soustředěný a ostražitý. Jakmile vaše soustředěnost upadne z důvodu únavy, pak ho ve většině případů vidíte, jen jak od vás letí nízkoletící modrozelená raketa nad hladinou řeky a to se potom divíte, kde se tady vzal a jak dlouho tady seděl. Říkáte si, příště ho uhlídám, neuhlídáte. Zdánlivě dlouho trvá jeho návrat, netrvá, jen prostě a jednoduše přiletí z opačné strany. Znovu kroutíte hlavou a říkáte si, to není možný, jasně jsem ho viděl odlétnout opačným směrem. Je to možný, přehlédli jste ho, když kolem vašeho krytu prolétl a ani nepískl.

        Při těchto vycházkách za ledňáčky mi také vrtalo hlavou, proč je pojmenován zrovna LEDŇÁČEK ŘÍČNÍ (OBECNÝ). A našel jsem to. Toto vysvětlení jsem našel dokonce doma ve své knize Světem zvířat, kde doktor Karel Hudec a Jan Hanzák podávají vysvětlení. Vysvětlení je velice jednoduché, špatný překlad z němčiny do českého jazyka. Cituji – Ledňáček vznikl nevhodným překladem německého jména Eisvogel. Proč nevhodným? Protože Eisvogel neznamenalo původně „lední pták“ (Eis je led), nýbrž „modrý pták“. Rozhodně výstižněji by zněl název RYBAŘÍK. To by ledňáčka charakterizovalo mnohem lépe.

        Myslím si, že se nedá než souhlasit. Ale to je už v podstatě jedno. Máme zažitý název ledňáček říční (Alcedo atthis) a navíc se používá i v nových publikacích od různých autorů, kteří se životu ledňáčka věnují mnoho let. Také jsem se dočetl, proč latinsky Alcedo atthis, rozepisovat se o tom ale nebudu. Kdo chce, si to najde v knize Drahokam nad Dyjí - Rok ledňáčka od Jana Haladyho. To jen velice stručně mých pár postřehů o těchto drahokamech.

        Opět se ale vrátím ke svým zážitkům s nimi na naší řece. Poslední pozorování a dokonce i focení jsem uskutečnil v neděli 5.7. Další návštěvu ledňáčků, o které jsem zde chtěl napsat pár řádků, jsem provedl ve čtvrtek 9.7 odpoledne, ale na opačném břehu Moravice. 

Dospělého jsem zahlédnul jen se mihnout a zasedal na strom, který byl od mého krytu vzdálen skoro dvacet metrů. Na odsedací větev mi sedl jeden z letošních mladých a to jen jednou. Fotku mladého mám, ale z větší dálky. Nevadí, aspoň se mi potvrdilo to, že někteří mladí ledňáčci svůj letošní první výlet z nory přežili a to je moc a moc dobře. Jakmile mladý odlétl, sebral jsem vybavení a zmiznul pryč. Rozhodnul jsem se, že dám tomu místu s norou až do pondělka klid. Starý táta se uklidní a třeba začne znovu sedat na větev k noře a já budu moci pozorování provádět přímo ze břehu, ve kterém mají noru. Budu víc jak o poloviční vzdálenost blíže a i možné fotky by mohly vypadat lépe.

        V neděli 12.7 večer jsem se vrátil z práce a hned si začal chystat věci na ranní čekanou. Do rána to opět bylo hrozné, moc jsem se těšil a doufal, že starostlivý táta ledňáčků bude sedat tam, kam si přeji. Noc se neskutečně táhla a rána se nebylo možné dočkat. Ale přece. Je 13.7 tři hodiny ráno a já zjišťuji ke své smůle, že venku prší. No tak to je rána. Mám dva dny volna a zrovna prší. Znovu jsem zalehl a věřil, že déšť se přežene a bude aspoň trošku lepší světlo, jak pro pozorování, tak hlavně pro focení. Stalo se. Ráno kolem šesté přestalo pršet a já spěchal k řece. Potichu a velice obezřetně jsem se vplížil do krytu, nachystal věci a čekal.

        Hodinu se nedělo vůbec nic. No nedělo, pozoroval jsem kačeny, bavil jsem se focením pásovky keřové, která si to vydala po odsedací větvi někam, kdo ví kam, v dálce hledal něco k snídani skorec a na okolních stromech poletovaly sýkorky. Bylo se na co dívat a čím se bavit. 

Jenže ten, na kterého jsem čekal stále nikde. Pak jsem ho uviděl! Asi po hodinovém čekání před mou pozorovatelnou plesknul sebou o hladinu a zalétl někde do protějšího břehu. Tak to není vůbec dobré, myslím si. Ledňáček si nezvykl a stále nedůvěřuje jak odsedací větvi, tak i mému krytu. Přemýšlím co s tím udělat, co změnit, tak abych je nerušil a abych mohl být blízko kvůli případnému focení. Moc možností nemám. Jít na protější břeh, zkusit nachystat v těch místech novou větev a doufat, že to klapne. Cukalo to se mnou, abych šel provést to, co mně napadlo. Zároveň mi bránila myšlenka, že se zde zastaví některý z mladých a nějakou fotku pořídím. Co tak polemizuji se svými myšlenkami, najednou - sedí tam! Sedí i s rybkou a já jsem celý radostí bez sebe. Koukám přes maskovací síť a ani nedutám. Žádný rychlý pohyb teleobjektivem, žádný prudký pohyb rukama. I přes maskovačku ledňáček je schopen postřehnout, že se v těch místech něco děje a že není u nory sám. 

Koukám na něho, pokouším se o fotky a vidím, jak ledňáček praští dvakrát s rybkou o větev, nachystá si ji v zobáčku tak, aby jí mohl předat mladým. Zalétl s rybkou do nory a za chvilku seděl na větvi bez rybičky. Ani jsem nepostřehl jeho vylétnutí z nory, jeho tradiční opláchnutí a seděl na místě. Opět jsem pořídil pár fotek a byl pryč. 

Tak to bylo parádní překvapení. Krmící táta si zvyká na odsedací větev a začíná zřejmě důvěřovat i mému krytu. Jednoduše sedá tam, kam jsem si přál. Sice je na něm vidět, že je stále velice opatrný a stále ta důvěra není taková, jaká by měla být, ale sedá. Tyto nádherné momenty v různých intervalech mi zopakoval čtyřikrát. Vždycky, než zakrmil, mi dal čas na fotku, pak předal kořist, sice zpátky na větev nesedl, zaletěl do protějších stromů. S rybkou na odsedací větev, ale po předání rybky a opláchnutí, odlétl do protějších stromů. Dokonce se začal ozývat svým tradičním pronikavým písknutím. Po těchto představeních jsem rychle sbalil věci a zmizel. Světlo stejně nebylo dobré a já si řekl, že mu dám do pátku 17.7 ještě klid. Pátkem totiž nastávají dny, kdy by měla drobotina začít opouštět noru. Nevím to přesně na den, ale kolem osmnáctého nebo dvacátého se už mladí drahokamové osamostatní. Každopádně v pátek, po noční směně zasednu, zřejmě k jedné z posledních v tomto letošním létě čekaných.

        Jsem velice, převelice spokojený. Opět jsem ho viděl, krmí a je naděje, že další ledňáčci obohatí zdejší přírodu a okolí našich vod.