Překvapení na řece

Týden od kamzíků uběhl jako voda a je tu sobota 29.5 Já jdu prozkoumávat řeku Moravici. Řeka vždycky vydá nějaké překvapení. Nebudu předbíhat, začnu od začátku.

Petr, kamarád z Chebu v pátek odjel, já musel do práce. V práci, od rybáře se dozvídám, že rybáři vypustili pstruhy do řeky a hned na ně zaútočily vydry. Pro mě dobrá správa. Aspoň mám jasno, kam jít v sobotu ráno. Budu se věnovat řece, mněl jsem v plánu obeznávání bobří lokality, ale ta počká. Bobři, jestli tam jsou, neutečou.

V sobotu vstávám o půl páté, času mám dost, řeka neuplave, vydry také ne a navíc dokážou tyhle šelmy lovit klidně celé hodiny. Světlo řeku rozsvítí stejně až o půl sedmé, znám to.

Od východu je zataženo, od západu jasná obloha, ale hlavně se konečně utišil vítr. Vařím kávu, čaj do termosky, chystám si věci. Na fotoaparátu mám od poslední vycházky nasazený teleobjektiv 70-200/2,8 + extender 1,4 měnit to nehodlám, když tak až na místě, uvidím.

První mé kroky vedou k rybníku, chci se podívat, jestli jsou obnovené spády od vyder z řeky do rybníku. Dva „chodníčky“ nacházím na místech, kde byly před loni, povzbudilo mě to. Na spadlém stromu vzadu u přítoku sedí, jako vždy volavky, v dálce líně pluje kačer a špačkové, zdá se pilně krmí. Tentokrát těmto druhům čas nehodlám věnovat, spěchám k řece do míst, kde si myslím, že by mohly vydry být. Sluníčko mezi mraky ozařuje břehy řeky, s barvami jara je to úžasná podívaná. Obcházím břehy blízko hladiny jen jak je to možné. Hle, tady to vypadá nadějně. Břeh není prudký a na blátíčku jsou jasně vidět stopy vydry. Za zpěvu ptactva, kousek dál od stop usedám na vyvýšené místo k náběhu staré vrby. Sedím zhruba hodinu, kromě kosů, pěnic, strakapouda a pěnkav nic nevidím, ani skorec neprolétl. V duchu jsem si myslel i na ledňáčka, taky se neukázal. Zvedám se, jdu obcházet břehy směrem po proudu, sem tam si sednu na krátký odpočinek a pak zase pokračuji až ke starému splavu. Občas zavane vítr, rozpohybuje líně se klonící větvě vrb, olší, osik a javorů, statných, letitých stromů k hladině, mezi mraky prosvitnou sluneční paprsky, které ozáří hladinu, po jaru již uklidněné řeky. Sem tam postřehnu prolétnout něco z pěvců, ale to co bych rád viděl, nevidím. Před starým, zničeným splavem, škoda ho veliká, si všimnu ušlapaného břehu. Je to pod převislou částí a hned, asi tak uprostřed břehu vidím vjezd do nory. Moc stopy zřetelné nejsou, ale nic jiného, jak vydří nora to nebude. Prohlížím místo důkladněji, po nočních deštích mi to nepřipadá čerstvě ochozené, nora také moc používaná není. 

Pokračuji dál, u splavu si zase chvilku sednu k odpočinku a pozorování. Malá přeháňka se přehnala, v zápětí za ní znovu sluneční paprsky ozářily hladinu, v tom postřehnu skorce ve větvích vrb na protějším břehu. Stihnu jen jednu „fotku“ a hned je pryč. Sedím ještě asi čtvrt hodinky, nebaví mně to, voda ohlušujíc hučí, kromě větví se nikde nic nehýbe, zvedám se, pomalým krokem jdu podél břehu zpátky.

Pozornost mám tak trochu už otupělou, ledňáčka jsem za celý ten čas u řeky neviděl, skorce jednou, vydry žádné. Přemýšlím co dál, kam příště vyrazit k vodám. Naráz mne do očí udeří zvláštní siluety v řece, no teda! Nevěřím svým očím! Vždyť to je srnčí! Srna se dvěma srnčátkama stojí v řece přesně v místech, kde jsem zhruba před hodinou seděl a přesně tam, kde jsem před lety objevil ledňáččí nory. Konečně se z obrazu vzpamatovávám, zaklekávám, ale to je špatně z kleku nic nevidím, takto fotit nejde, jít blíž ve spleti travou a kopřivami zarostlých starých větví si netroufám, opatrně se nadzvedávám, v polo-dřepu zkouším pořídit první fotky. Srna má hlavu za větvemi stromu, ale srnčátka jsou celkem dobře vidět. Celý rozklepaný vzrušující podívanou, neočekávaným zážitkem, taktak udržím fotoaparát v klidu a to mám nasazenou jen 70-200/2,8 + extender, naštěstí! Myslím si, mít 150-600 měl bych veliký problém s udržením fotoaparátu. Srna se srnčaty odchází proti proudu a zachází do vysokých trav v protějším břehu. Dlouho stojím, koukám za nimi, jestli je ještě nezahlédnu, nic. Prohlížím fotky, něco asi bude k použití. Ale jak mám jít dál? Jdu více do louky, abych srnčí nezradil a nehnal je směrem k chalupám. Však další dny se za nimi určitě vypravím, říkám si.

Spokojeně kráčím loukou mezi řekou a kolejemi, po pár metrech znovu postřehnu za řekou postavy srnčího. V zákrytu stromu, v polo dřepu se snažím přiblížit. Zase ta „lovecká horečka“ se mnou třepe, ve spáncích tepe, dech se mi zrychluje zároveň s tepem. Uklidni se! Doslova si přikazuji. Těžko se dá příkaz poslechnout, ale přesto se mi daří dostat se za strom. Vykukuji, jsou tam, ale znovu ta spleť klacků a větví mi brání čistému výhledu i focení. Zkouším se různě naklánět, hledám nějaké slušné místo, kde mi nebude nic vadit. Ano, tady, tady by to šlo, pořizuji několik záběrů, srna znovu se srnčaty poodchází, ztrácí se mi za větvemi, v proláklinách a vysokých travinách protějšího břehu. Já se stahuji zpátky do louky, znovu oddechuji, uklidňuji se. Nohy se ještě klepou z nepohodlného postoje, ale neskutečná radost mi proniká celým tělem. Nejen radost ze setkání, ale také radost, že i tady v této části se objevuje postupně zvěř. Je to nádhera, úžasná přírodní krása. Předloni jsem zde srnce viděl, vloni srnu, no a letos srnu se dvěma srnčátky, není to báječné?!

Tak to bylo skvělé dopolední překvapení, které mi řeka uchystala. Úžasný zážitek, úžasná podívaná a dokonce i nějakou fotku jsem stihnul pořídit. Navíc, takové blízké setkání se srnou a srnčaty co se věnuji fotografování, jsem ještě nemněl, o to více mne tento zážitek hřeje u srdce. Co si přát? Jen to, aby se jim v těchto zákoutích naší řeky Moravice dařilo a všem lidským nástrahám zůstala tato srnčí rodinka ušetřena.