Překvapení v pasece

Je čtvrtek, Pankráce, vzal jsem si dovolenou a chci ji patřičně využít v revíru. Od loňského podzimu, když vynechám pozvání od Martina za kulíškem, anebo setkání s jezevci u nor v Červených lomech, tak nemám vůbec nic. Stále se jen trápím, zvěř ví o mně vždycky dřív, a když už konečně je na dosah teleobjektivu, tak  je pro fotku ve špatném prostředí, světlo také nic moc, takže fotky s bídou tak dokumentační. Dnes, troufnu si napsat, konečně mám fotky, v kterých jsem nikdy ani v duchu nedoufal a zážitek? Zážitek, pro mne, snad životní!

Ráno vstávám ve čtvrt na čtyři, mám rád před vycházkou si vypít černou kávu, v klidu si uvařit čaj do termosky a být před východem slunce v revíru. To se mi dnes, snad na minuty podařilo.

Zaparkuji skútr hned za prvním rozcestím, to aby mne „můj" známý srnec znovu nevychytal při příjezdu. Oblékám maskovací mundůr, který jsem dostal od skvělých kamarádů k narozeninám, fotoaparát nesu jen v ruce. Od jisté doby, nepoužívám stativ. Naučil mě to kamarád Martin. Dokonce už nenosím ani monopod, vždycky mě jen zdržuje, neříkám, že nepomůže, ale taky spousta záběrů uteče jen kvůli přípravě.

Je tiché ráno, vítr západní, po třech měsících se konečně otočil a já věřím, že se se svým srncem setkám tak, abych měl prostředí pro fotku ideální. Nic z mých představ nevyšlo. Po pár krocích se kolem mne srnci tak rozbákali, že jsem chtěl revír opustit. To snad není možné, ještě jsem ani krok neudělal a už takový „vyrvál“. Ne, to nemůže být moje zrazení, někde kolem jde parta černé, to bude ten důvod, proč srnčí tak vyvádí. Touto myšlenkou jsem se uklidnil a jdu za svým cílem. Ujdu zhruba sto metrů a znovu se začne a to dost důrazně ozývat srnec z paseky, ke které mám namířeno. Tak to už mě naštvalo, vždyť jdu potichu, vítr mám západní, přesto o mně srnec ví. Rezignuji, sedám na pařez u cesty, odpočívám, přemýšlím co dál, jsem hodně rozladěný, nečekal jsem tak špatný úvod vycházky. No nic, vítr, nevítr, podívám se do druhé paseky. Paseka je mladá, není moc zarostlá stařinou, klest byl uklizen v loňském roce, někdy před vánocemi. Potichu šoulám klikatou, poloblátivou cestou. Od východu obloha začíná dostávat červený nádech, paseka, do které vcházím zrovna tak. Kontroluji vítr, ještě pár kroků a zůstanu stát, anebo sedět u jednoho z vyšších pařezů po těžbě. Myšlenka ani nedozraje, když postřehnu pohyb za klestem. Vysoká! Že zrovna já bych měl štěstí na vysokou? Mám! Je to laň a po následném obeznání i s kolouchem. Tak to je SUPER!!! Srdce se mi tak rozbušilo, že mé ruce měly problém udržet fotoaparát v klidu. Tep jsem cítil ve spáncích, dech se mi zvyšoval! Nohy? Tak to byl problém se na nich udržet! Úžasná necelá půlhodinka zážitku, kterou jsem za celou mysliveckou éru neměl možnost prožít. Fotoaparát ukládal snímky na kartu podle toho, jak já jsem poroučel. A že jsem se nevzdával nabízených okamžiků k fotografování, by vám přístroj povykládal sám.

Každá scéna jednou končí, ale že začne druhá, tak tomu jde jen těžko uvěřit.

Jdu zkontrolovat fotopast k norám. Jsem zvědav, jakou mají liščata aktivitu. Potichu přicházím k norám. Je to problém, hodně si musím dávat pozor, kam šlápnu, spoustu suchých větviček, a spadaného listí potichu zdolat je téměř nad lidský výkon. Po příchodu k norám okamžitě sundávám ze stromu fotopast. Usedám ke smrku a připravuji fotoaparát. Nad hlavou mi stále a myslím si, že vztekle píská káně, dost mě to znervózňuje, asi má někde v blízkosti hnízdo a mě vadí, že všem dává ve známost, že v okolí je nežádoucí vetřelec. Liška, která krmí je dvojnásobně opatrná a když taková káně, nebo sojka vydává varovné signály, k noře půjde jen proti větru.  

Nevadí, však dnes už mám takový zážitek, že i kdyby nic nebylo, nemohu si v žádném případě stěžovat.

Naliji si čaj z termosky a v klidu prohlížím fotografie z fotopasti. Tak dnes dopoledne se liščat nedočkám, podle posledních fotek je šance zatím dost malá a to ještě s otazníkem – někdy kolem patnácté hodiny.  Největší aktivitu mají šelmičky v noci a nad ránem.

Při popíjení čaje postřehnu neznatelný pohyb u protější rokliny. Asi datel, nebo kos? Ne! To byl snad divočák! Hle partička čtyř, nebo pěti lončáků prochází roklinami kolem nor! 

Stíhám fotit jen jednoho, který se na okamžik zastavil mezi stromy. Mám neskutečnou radost! Ještě že sedím! Dnes již podruhé mám tak rozklepané nohy, třesoucí se ruce, bušící srdce, že bych se jen těžko udržel na nohou! Ještě mi nevychladl zážitek s laní a kolouchem a v zápětí mám druhý a to s černou zvěří.

Dnes liščata vzdávám, nory opouštím, odcházím domů. Odcházím domů nskutečně spokojený!