Příběh z rubaniska

Konečně můžu vyrazit do přírody, i když s bolavými zády, ale se sebezapřením to nějak jde. Návštěvu jezevčích nor mi záda ještě nedovolila s kamarádem Janem Moučkou minulou neděli večer uskutečnit. Naštvaný jsem na sebe byl, ale když záda bolí…. Druhou vycházku pokračující bolest zad mi taky zamítla. Třetí pokus vyjet k norám už jsem si zkazit nenechal, jenomže místo jezevců, (byl vlastně informován předem), vyšel z nory „mladý“ mývalovec. Vyšel, ale pozdě a ze vsuku zarostlým travou a zastrčeným pod hustým keřem. Zklamaný odcházím domů. Ale co to! Při odchodu, kousek pod norami přede mnou, dá se říci už v noční tmě, stojí divočák! Vzdálenost zhruba třicet kroků. Při bližším obeznání vidím jasně velkou bachyni, deset, možná dvanáct selat a při pokusu o fotku jsem postřehnul v hledáčku další kus, byla to druhá bachyně o poznání menší. Co teď? Tma jak v ranci, fotoaparát v batohu, no přece zkusit to musím! Sundávám batoh na zem, vytahuji foťák, zkouším nemožné. ISO 6 400; clona 4; hodně podexponovávám, fotoaparát zaostřuje na černou siluetu a obrázek je na kartě. Zkouším to znovu a ještě jednou. Čtyři nějaké pokusy v podobě fotky mám. Hned jak černí rytíři zmizí za horizontem, uklidním se, prohlížím snímky, při prohlédnutí fotek jsem zjistil, že nebylo třeba tolik podexponovávat, ale co už. Přiznám se, že radost se setkání s divočáky v této lokalitě mám nesmírnou a špatnými fotkami jsem si ji zkazit nenechal.

Další vycházka na sebe nenechala dlouho čekat. Večerní pokus u nor, tentokrát i s Martinem byl marný. Při návratu od nor mě kamarád pozval na ranní vycházku k němu do revíru a to do jeho nejoblíbenější části. Takové pozvání se neodmítá. Vycházka byla krátká, přesto super. Nádherné ráno a srnec, který svou postavou a parožím se zas tak často nevidí. Vzniklo několik fotek, ze kterých mám radost. Bodejť ne, vždyť zvěř fotografovaná v pasekách má vždy neobyčejné kouzlo. Tím také Martinovi děkuji.

Je sobota 12. 6 ráno, něco po čtvrté. Jezevčí nory na nějakou dobu opouštím, táhne mě to do lesa, do pasek v Mlýnském, revír mých mysliveckých začátků. V lese chci být při východu slunce. Severozápadní vánek, polojasná obloha, sluneční paprsky začínající vnikat do lesních porostů a já parkuji skútr na horizontu prostřední cesty. Obléknu maskovací oblek a pomalu šoulám, vlastně do neznáma. Pořád nevím, kam se vrtnout. Míjím jednu linku, pak druhou, přicházím ke třetí, to je ona, tudy půjdu. Opatrně, jen jak to jde, se snažím dostat do míst, kterému se kdysi říkalo „Měsíční krajina“. Jsem zhruba v jedné třetině, když z protějšího smrku, kousek přede mnou vzlétne sova, myslím si, že puštík. Úžasný, vzrušující zážitek a pohled na ptáka, kterého jsem snad viděl v posledních letech jen dvakrát. Za křiku krkavců zdolávám horizont lesní linky. Po levé straně vzrostlá mlazina, ve které zvěř zalehávat nebude, je moc řídká.

 Po pravé mám rozsáhlou, mladou paseku a ta ve mně vzbuzuje napětí. Pár tichých kroků, zastavuji, prohlížím rubanisko, zase pár kroků a tak pokračuji, dá se říci na náhorní paseku. Procházím kolem shluku mladých smrčků, znovu zastavuji, prohlížím každé zákoutí. Je skoro bezvětří, hmyz mi začíná narušovat kouzelnou ranní pohodu. Tam k těm pařezům dojdu, hodinku posedím, odpočinu, pak se rozhodnu jak dál. Ani myšlenky nedozrály, když mě z nich vytrhne pohyb zhruba uprostřed paseky. Jako duch prochází pasekou, mezi pařezy srnec, šesterák. Sem tam se zastaví, něco ukousne, parůžkami pročechrá výhonky mladých keřů a zase pokračuje dál. No ve mně málem krev ztuhla. Jen co se uklidním, pokouším se o první snímky. Světlo je tak akorát, ale ty moje ruce uklidnit je vždycky horor. Šesterák o mně neví, konečně se mi dech zklidnil a já mám první fotky. Zkouším pomalu šoulat k zbytku kmene, trčícího vedle linky. Přikrčen, zdolávám zhruba polovinu vzdálenosti, dál nemůžu. Srnec si to k mé radosti nabral přímo ke mně.  Zaklekávám, jako již mnohokrát se musím vydýchat, uklidnit. 

Šesteráka ze široka nasazeným, slušným parožím si konečně vedu v hledáčku, no to je nádhera! Spoušť cvaká, jednou, podruhé, potřetí, znovu oddechuji, znovu fotím, mezi tím pozoruji srnce, i mimo hledáček, je v klidu, neví o mně, paráda. Měním, zkracuji ohnisko, „zamířím", další fotka je na kartě. Šesterák se otáčí, odchází k protějším, vysokým smrkům, které uzavírají z jedné strany rubanisko. Já opatrně popocházím k pařezům usednout, odpočinout zádům, nohám, napít se, uklidnit. Z blaženého rozjímání mne vytrhne beknutí za zády. Otočím se, srna! Asi celou tu dobu pozorovala v utajení, pro ni nevšední děj dnešního rána. Čas na fotku mi taky dala, pak teprve odběhla do protější stráně rubaniska.

Sedím půl hodinky, v klidu prohlížím fotky, užívám si tohoto kouzelného rána, jsem šťastný. Myšlenkami se vracím k zážitku se srncem v Martinově revíru, porovnávám si zážitky, oba jsou skvělé, úžasné. Dnes mi srnec dal hodně času k fotografování, k pozorování. Vždyť obešel téměř celé rubanisko, než se mi ztratil mezi mladými buky, které náhorní paseku přetínají.

Končím, další průzkum těchto zajímavých, tajemných lokalit nechám na příští vycházky, mám se určitě nač těšit.