Prodloužený víkend

Je čtvrtek 19.1 a já mám konečně po dost pracovně vytížených dnech volno, které chci využít k vycházkám do přírody. Jak z předešlých příspěvků víte, teda kdo čte moje příspěvky, že mám za chalupou ve smrkovém hájku postavený jednoduchý krmeleček pro srnčí a taky krmítko pro ptáky. Před koncem roku mě napadlo postavit si tam fotostan a pokusit se o fotky srnčího, popřípadě strak a sojek. Jak už to bývá, se srnčím to je veliký problém, chodí si ke krmení, jak se jim zachce, ale opeřenci si zvykli celkem rychle a já takovou zábavou, hlavně když to mám kousek za domem, nepohrdám. Všechno jsem přizpůsobil, naaranžoval tak, abych mohl fotky ptáků pořizovat bez známek krmení, se srnčím zrovna tak. Ke konci tohoto týdne mělo vydatně sněžit, těšil jsem se hodně, jenomže jak sníh ve středu napadl, tak ho zároveň hodně roztálo. V lesíku není po sněhu ani stopy, ve fotkách zimní atmosféru mít zase nebudu. Na loukách ho trochu leží, ale přimrzlo, při „šoulání“ to křupe jako hrom, ke zvěři se dostat nejde.

Ve čtvrtek ráno vstávám brzo, zvyklost vstávání do práce člověka hned tak neopustí a tak mám času dost. Pomalu si chystám věci, taky trochu krmení, čaj mi nesmí chybět, při rozednívání vycházím z domu. Jihozápadní vítr mě pomáhá šlapat do kopce, radost ze směru větru nemám, raději bych západ, anebo severák. Po příchodu na místo hned zakrmím, bylo úplně vyžráno, sednu do fotostanu, chystám si fotoaparát na stativ, zrovna když začíná východ slunce. Světla lehce přibývá, přesto ještě fotit v lesíku moc nejde. První se ozývají sýkorky, hned nato straky se sojkami, přidávají se pěnkavy, brhlíci a sem tam se zastaví kos s paní kosovou. Je živo, nenudím se. Z lehkých mraků začíná sluníčko přidávat světla do remízku, vypiju trochu čaje a začínám si vybírat příležitost k fotografování ptactva. Příležitostí je požehnaně, ale pořád čekám na ten správný moment. Straky sedají na zem, to se mi moc nelíbí, aspoň samička strakapouda mi udělala radost a nabídla mi dost času na video. Zakrátko jsem si všimnul, že sojky sedají na okolní smrky, přerušil jsem natáčení, pokouším se o dobrou fotku sojky. Čas přitom ubíhá rychle, už je skoro devět, když si všimnu pohybu ve smrčkách, srnčí! Konečně po mnoha vycházkách mi přišel kus srnčího, je to srna. Neotálím a pořizuji okamžitě pár snímků, vítr dobrý není a já mám obavy, že se srna dlouho nezdrží. Vydržela zhruba deset minut, byl jsem nesmírně šťastný a z fotek mám neskutečnou radost. Po jejím odchodu balím věci, jdu domů a zároveň se těším na další dny. Má sněžit, snad se dočkám fotek zvěře i se zimní náladou.

Pátek ráno, mínus deset a bez sněhu. Přesto mé kroky vedou opět za chalupu, znovu s krmením a s představou fotek srnčího, hlavně srnce bych chtěl, má už nasazeno. Všechno probíhá tak jako včera. Zakrmím, nachystám foto-vybavení, naliji si čaj a čekám. Kromě sojek, strak a další opeřené drobotiny jsem se ničeho nedočkal. Jediné zpestření mi přichystal šoupálek, jenomže fotoaparát ho nestihl ani zaostřit.

Sobotní ráno se probouzím do vánice, konečně sníh, ale zase tak, jak jsem si to nepřál. Venku mínus tři, vítr severní, to mi pasuje, ale jeho rychlost, to je prostě pořádná zimní vánice, kterou léta nepamatuji. Závěje mi sahají ke kolenům, brodím se nafoukaným sněhem, ale představa zvěře ve fotografii na sněhu mě pomáhá vyšlapat kopec i proti silnému větru a bodajícímu sněhu. Zvládám to, jsem na místě, zakrmím, od srnčího je vyžráno, zřejmě zde byla zvěř ještě za tmy, odpoví mi fotopast. Než vejdu do fotostanu, ometám rukavicemi sníh z oblečení a hlavně musím pořádně oklepat boty. Má představa je, vydržet do oběda, uvidím. Po chvilce začíná lesík ožívat ptactvem, první naletují sýkorky, za chvilku se přidávají pěnkavy, brhlíci, sojky, straky, ty se mi nedaří pořádně vyfotit, jsou potvory opatrné až hrůza. Strakapoudice se stala domácí návštěvnicí, ale srnčí nikde. Zřejmě někde zalehlo za vítr před vánicí a čeká na lepší čas. Mám před sebou ještě neděli, uvidím, co ta mi nabídne. Podle předpovědi to nevypadá vůbec nadějně, vítr má být severní, to mi nevadí, ale jeho rychlost a síla mi bude vadit. Nechám se překvapit.

Je neděle, žádné překvapení se nekonalo. Při výstupu k fotostanu prorážím znovu nafoukané závěje, severák mi do očí vmetává sníh, jde se mi těžko. Na místě hned zakrmím, nesu plnou tašku ovsa namíchaného s kukuřicí, trochu suchého chleba a pro ptáky pytlík slunečnice.  Po kontrole fotopasti zjišťuji, že srnčí zvěř u krmelečku byla v noci, liška taky a dva zajíci těsně před rozedněním. Tentokrát v deset končím s čekanou a dobře jsem udělal, jen co se doma svléknu, venku se spustila doslova bílá tma. Příští výšlap s krmením, zřejmě ve středu mě bude čekat pěkná dřina a to mám krmeleček kousek za chalupou. No, mám se na co těšit.

Odkazy - vídeo - www.youtube.com/watch?v=45cBJegUHwA

- fotky - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/9384188