První únorová neděle
Celou zimu se těším na sníh, když konečně začne padat, tak s vichřicí. Prostě si člověk nevybere, hned taje a prší, hned sněží a zase taje, pak přimrzne a je ledovka, že krok udělat nejde. První únorový pátek přišlo to, co jsem nechtěl. Ničivá vichřice se sněhem se hnala krajem, za sebou zanechávala spoušť nejen v přírodě, nevyhnula se ani lidem z měst a venkova. Těm hlavně na venkově přinesla mnoho nepříjemných starostí. Stromy padaly pod její silou, elektrické vedení zrovna tak, uzavřené železniční tratě, někde i silnice vedoucí z měst na venkov. Z pátečního odpoledne do sobotního rána toho stihla napáchat až moc. Naši chalupu, vlastně celou obec naštěstí přírodní živel nechal na pokoji, ovšem všichni takové štěstí neměli.
V noci co chvíli koukám z okna, někdy, abych viděl ven, musím okno otevřít, ale jen na okamžik, trochu omést sníh z oken, rychle zavřít, stejně nebylo pro sníh hnán větrem nikam vidět. S rozedněním se vichr zmírnil, jdu před dům, smetákem ometám venkovní dveře, schody a snažím se proházet chodník k cestě. Ranní rozcvička, řekl bych poslední roky ne tak častá. Sníh mokrý, větrem udusaný, dalo mě to dost zabrat, ani lopatě se nechtělo do sněhu zakousnout. Jak se sobotní ráno měnilo k polednímu času, začalo mě to lákat ven. Připadalo mi, že nastávající den ubírá větru na síle, sněžit přestalo, aspoň do večerních hodin. Rozhodnuto, chystám krmení pro zvěř, čaj do termosky, musím zasypat do krmelečku, zkontrolovat fotostan a prošlápnout si chodník, však závěje určitě budou až nad kolena.
Jen co se kouknu za chalupu, už vím, že dostat se k lesu nebude vůbec jednoduché. Místy je sněhu naváto nad kolena, dává mi zabrat každý krok. Mám sebou berlu, vlastně monopod, ne pro opěru fotoaparátu, to už dávno nepoužívám, ale jako hůl pro mou oporu při zdolávání závějí. Pomáhá mi hodně, ale za zahrádkami ani hůl nestačí. Závěj do výšky dvou metrů, dlouhá zhruba patnáct, dvacet, tak tu musím obejít, ale kudy? Do leva se pouštět nechci, je to do kopce a proti stále silnému větru. Na dvoře mi připadalo, že se vítr uklidňuje, ale tady v kopcích, cítím znovu jeho sílu. Jdu do prava kolem plotu zahrádek, za zahrádkami mají zahrádkáři udělaný mostek, ale jen ho ve sněhu najít. S obavami ho zdolávám, zasněžený s pár fošen zbudovaný mostek, a pak znovu navátým sněhem se těžkým krokem blížím pomalu k lesíku. Konečně oddech, kolem stěny lesa od jihovýchodu závěje nejsou vysoké a mně se ulevuje. Přicházím ke krmelečku, samozřejmě je prázdný, zasypu do korýtka zvěři, ptákům do krmítka, no a fotostan stojí na místě nepoškozený. Zasednu do fotostanu, ani si pořádně nenaliju čaj, a už jsou tady první sýkorky, pak strakapoud, samozřejmě sojky nesmí chybět, co kdyby jim nic ze semen slunečnic nezbylo. Sedím hodinku, odpočívám a přitom sním o srnci, který sem chodí i s dalšími kusy srnčího. Srna se dvěma srnčaty, srnečkem a srnečkou. Představuji si, jak by mohla zvěř jít, však přípravu pro tyhle okamžiky se sněhem jsem chystal už v listopadu. Vítr začal znovu nabírat na síle, v nárazech se vršky některých stromů ohýbaly a zvednutý sníh znemožňoval lepší výhled. Balím si věci, jdu domů. Znovu se musím brodit závějemi, ovšem z kopce to jde o mnoho lépe. Sice stopy, které jsem při výstupu za sebou zanechal, sníh za pomocí větru před mým návratem domů důkladně skryl.
V neděli, brzo ráno vstávám, předpověď počasí slibuje v celku pěkný den. Obloha má být polojasná, vítr severní v uvozovkách jen sedm metrů a mráz mínus čtyři. Těším se, mám konečně sníh, i když pro správnou zimní náladu mi na větvích stromů chybí. Vstávám v šest, vařím kafe, čaj do termosky a v sedm vyrážím z domu. Krmení beru sebou, vím, že bude vyžráno. Ze včerejšího dne stopy vidět nejsou, leží v nich dalších zhruba deset centimetrů sněhu, víc nafoukaného, než nově napadlého. Přebrodím mostek přes příkop, přicházím k lesíku, ve stěně smrkového hájku odpočívám. Kolem čtu ze stop ve sněhu; lišák, zajíc, srnčí, všechna zvěř se zde musela pohybovat při rozednívání, jinak by stopy byly zaváté. Mám obavy, abych srnčí od krmelce nevyhnal, nezradil. Pomalu pokračuji, zároveň prohlížím důkladně všechno podezřelé v lese. Nic nezrazuji, zakrmím, nezapomenu nalámat rohlík sojkám. Ještě nejsem pořádně uvelebený ve stanu a už přede mnou sedí první sojka, tentokrát sojky byly rychlejší, než drobné ptactvo. Já ale dlouho nevydržel, nějak jsem cítil, že srnčí dopoledne nepřijde a sojek mám nafocených dost, lišák s kunou, co sem chodí ukrádat zvěři ze suchého chleba, stejně chodí v noci. Balím, jdu domů. Doma proházím chodníky, naobědvám se. Slunce se opírá do oken kuchyně a mě to začíná lákat znovu za chalupu. Dlouho mi to netrvá, rozhoduji se hned.
Vařím čaj, káva před vycházkou chybět nesmí, mám v plánu vydržet venku do pěti. Za „hřejícího“ slunce dnes po druhé šlapu, tentokrát v ranních stopách do míst, kde jsem si na podzim vysnil fotku srnce s parůžky v lýčí v zimní náladě. Začínám tak nějak věřit v úspěch, trochu mi to připomíná zážitek s jelenem, osmnácterákem. Při příchodu nalámu pamlsky pro sojky, to aby bylo při čekané živo, dosypu slunečnici a v klidu usedám do fotostanu. Je mi moc fajn. Upevním fotoaparát na stativ, naliji si čaj, odpočívám a před sebou mám vidinu, jak srnec přichází smrkovou uličkou. Sojky poletují jedna radost, na moji přítomnost si za ten čas, co sem chodím, zvykly. Strakapoudice je tady taky, no a další opeřence vyjmenovávat nebudu, nenudím se. Počasí je opravdu, jak má být, zimní, jen to srnčí kdyby se ukázalo, moc si to přeji. Po hodině čekání se kouknu malou štěrbinou ze stanu před sebe, kurňa - je tam! Kus srnčího stojí na široko ve smrkové uličce, jistí! Mám radost, zároveň strach, jestli se vítr netočí, srnčí jak přišlo, tak zmizí! Jen nic neuspěchat, říkám si v duchu. Pomalým pohybem natáčím teleobjektiv k srnčímu, kus stále nehnutě stojí, hlavu má překrytou suchými, smrkovými větvemi, jen střapec prozrazuje, že jde o srnce, ale kterého nevím. Je to ten mladík, loňské srnče s malýma paličkama? Nebo je to tříletý fešák s parožím kousek nad slechy s náznaky šesteráka? Zhruba, po „dlouhých“ dvou minutách se kus dal do pohybu, pomalým, nejistým krokem kráčí směrem ke mně. Je to opravdový, srnec elegán, troufnu si říct, jinoch ve třech letech. Ostřím, konečně fotím, cvakne závěrka, chvilka klidu, mám zaostřeno na hlavu srnce, je na ostro a v dobrých pózách, nečekám na nic a znovu několikrát cvakne závěrka fotoaparátu. U smrku se zastavuje, znovu jistí, mám velikou radost a zároveň strach, že dlouho nevydrží. Znovu zapózoval, znovu fotím, musím čistit zarosený hledáček a další fotka je na kartě. Srnec se konečně pustil do nachystaného obilí. Teď fotit nejde, vidím jen zadek, zkouším nastavit jiné ohnisko. Ztuhlým tubusem teleobjektivu mi jde těžko pohnout, mám přes teleobjektiv nataženou pláštěnku a to mi znemožňuje snadný pohyb zumovacího kroužku objektivu. Zkouším pláštěnku posunout bokem, to byla zrada! Myslím si, že toto zašustění srnec slyšel, zpozorněl, zašel více za stromy, chvilku jistil a pak zmizel. Naštvaný jsem na sebe byl hodně, ne že srnec zmizel, ale že ho má neopatrnost zřejmě zradila. V duchu si říkám, že zrazení mohlo zavinit i štěkání psů z nedalekých zahrad a dvorů, nevím. I tak jsem se konečně dočkal mé vysněné fotografie srnečka s parůžky v lýčí, se zimní náladou a navíc za chalupou. Podzimní příprava na tuto fotku se mi vyplatila a já mám neskutečnou, velikou radost s podařeného fotolovu.
Dál už nečekám, ještě s roztřesenýma rukama balím věci, děkuji přírodě, srnci, a odcházím domů. Už teď vím, že tady nejsem s fotoaparátem naposled, však další krmení bych chtěl donést do krmelečku ve středu, nebo ve čtvrtek a to i s nachystanou letninou. Moc se těším!
Fota ve větším provedení - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/9432257