Ranní radost.

        Po dalších pracovních dnech mám konečně volno. Je pátek nad ránem a já vyrážím ještě za hluboké tmy do revíru na vyhlídnuté místo z předešlé vycházky. Změnil jsem jen post k čekané. Přijíždím do Lágrů, na stejném místě, jako minule parkuji svůj „super“ stroj. Obloha plná hvězd, ze kterých se dá číst, ale já to neumím a tak tiše šoulám proti jihozápadnímu větru na roh lesního celku. Daří se mně neuvěřitelně potichu postupovat. Je zhruba čtvrt na šest, když usedám na štokrle, které si vždycky vozím sebou. Chystám hodně pomalu a s co největší opatrností fotovybavení. Po veškeré přípravě se triedrem snažím prozkoumat louky přede mnou a protější stěnu lesa. V šedivé tmě dalekohledem nacházím v loukách ležet několik kusů srnčího, vidět jsou jen slechy, ale i to stačí. Na stěně lesa se paství srna se dvěma srnčaty. Srnčata začínají dovádět a zvedají ze zálehu ostatní kusy srnčí zvěře. Ti znejistí a odskakuji do protějšího lesa. Jsem rozladěn, plán mi začíná haprovat, navíc když po pravé straně vyběhne další srnčí zvěř a zastavuje se až na horizontu protější louky. Do toho všeho uřvaní kosi si nedají pokoj a mám pocit, jakoby všem dávali svým křikem vědět, že v revíru je vetřelec. „Nejraději bych je v tu chvíli vystřílel“. Rozbřesk sebou přináší více světla do strniště a do luk. Kontroluji dalekohledem každý trs trávy, co kdyby se z trsu najednou stala zvěř. A přece, asi tak sto třicet metrů za rohem lesa obeznávám dalekohledem ležící kus srnčího - srna. Po nějaké době mne to v klidu nenechává a zkouším štěstí s fotografováním. Chci si ověřit techniku na „nekonečnou“ vzdálenost. (To Martin mi nahlodal myšlenky o kvalitě foto-techniky. Zkouška je zkouška a myslím si, že je zbytečné se tím dál zabývat. V extrémních podmínkách fotka srny nedopadla zas až tak zle, ISO 1600 f7,1 ohnisko 600mm a ořez na 4000, dál nebudu nic řešit). 

Sedím dál, čas jsem si určil do osmé hodiny ranní, dodržím to. Dlouho se nic nehnulo, jen zajíc v povzdálí se ukázal a hned pelášil někam za horizont. Škoda, říkám si; vždyť ani zajíce pořádně nemám vyfoceného. Úžasná atmosféra ranního babího léta mne donutila nepohnout se ze sedačky. Zpěv ptactva, opar prosvícený slunečními paprsky, třpytící se rosa zachycená na stéblech a pavučinách osminohých tvorů mně pozvedává náladu a nechává mne dál čekat. Vyplatilo se. Při kontrole strniště po levé straně dalekohledem nacházím lovící lišku, byla daleko. V hlavě „šrotuje“ co teď, čekat, nebo jít za ní?! Vyhrává druhá myšlenka, beru fotoaparát do ruky i se stativem a po čtyřech se vydávám za nejistým dobrodružstvím. 

Po přískocích a různých přibližovacích manévrech se dostávám skoro na dostřel fotoaparátu. Mačkám spoušť kamery, aspoň pár snímků, to kdyby už žádný jiný snímek nebyl. Liška myškuje, ale bohužel směrem ode mne. Mé nervy pracují, lovecká horečka ve mně graduje, musím znovu na čtyři, promočené kalhoty na kolenou a kolena začínají studit, musím vydržet. Jenže liška ve všech pohybech je rychlejší a já nestíhám zkracovat vzdálenost. Už vidím, jak mně mizí za horizontem, bude po všem. Zoufale se za ní dívám, v hlavě mám jen jedno; přece nemůžu mít pořád jenom smůlu, vždyť se mi musí jednou štěstí tváří ke-mne obrátit. Co tak zoufale přemítám myšlenky, najednou se liška otáčí a postupuje mým směrem. Skoro nedýchám, srdce mi buší, musím se uklidnit, levou ruku na zumovacím kroužku, clonu osm, žádné pokusy, je potřeba fotit na jisto. Světlo je mi nakloněno, vítr také, na víc klečím za slušným trsem vyšší trávy a to mi stačí. Liška se různě natáčí, hraje si s mými nervy, ale já se nehýbám, začínám věřit, že to tentokrát klapne. Je to tady, po neskutečné půlhodině ji mám konečně na vzdálenost, kterou jsem si od prvopočátku mého fotografování (od roku 2003) přál. Fotky se v rychlosti a krátkých intervalech ukládají na kartu. Mám ji! Mám ji! Konečně po tolika dlouhých letech mám fotku, po které jsem tolik prahnul, tolik snil. Liška mne obchází, dostává se do větru a za krátko mizí v protějším lese, to už mi nevadí.

            Nemohu ani vstát z kolenou, třesu se zážitkem, zároveň únavou, potřebuji dostat nohy do normálu. Chvilku to trvá, ale jde to, spokojenost v mém těle mi vrací sílu a úžasnou náladu. Náladu myslivce a zároveň lovce s kamerou. Přírodo opět moc a moc děkuji!