Ranní šoulačky

       V pátek jsem vyrazil s Martinem opět za mufloní zvěří. Bylo to takové – co kdyby ještě. A bylo, ale opravdu, jak se říká, na poslední žďuch. Mufloní zvěř byla slyšet v lese ve svahu, jak se ozývá svými typickými hlasovými projevy a dlouho nic nevycházelo. Po hodince čekání přece jen zvěř vyšla. Vyšlo jen pár kusů a hlavní tlupa mufloní zvěře se už roztrhala na menší partičky a nechodí tolik z lesa ven, jako před čtrnácti dny.

Uzavírají se více v lesních porostech. Do podzimu bude zřejmě problém se s nimi na loukách setkat. Navíc, zvěř přebarvuje a nevypadá vůbec vábně i tak jsme měli skvělý zážitek. Pozorování muflonek s muflončaty nikdy neomrzí a pohled na mufloní zvěř, jak se válí v trávě a zbavují se staré srsti je fajn podívaná. Zas tak často se to nevidí.

       V sobotu brzy ráno jsem vyrazil do mého revíru a to do lokality Lágry. Směr větru mně usnadnil rozhodnutí. Nabízela se i varianta druhá a to jít k Vojenskému. Zavrhnul jsem jí. Bylo to moc daleko a obava, že přijdu domů zmlácený, utahaný mně od tohoto záměru odradila. Později se ukázalo, jaká to byla chyba. Při příchodu mezi lesíky v Lágrech jsem uviděl dva kusy vysoké, jak zacházejí do mlaziny. Bylo sice ještě šero, ale obřitky vysoké se s jinou zvěří splést nedají. Bylo hned jasné, potáhnou až do Vojenského. Snaha obejít co nejrychleji les a nadběhnout jim, byla marná. 

Než jsem se dostal do míst jejího přechodu mezi Lágry a Vojenským lesm, bylo pozdě. Viděl jsem je v dálce na horizontu. Dva jelínci a tři kusy holé. Nemělo smysl se pokoušet o další snahu se k nim dostat. Zážitek to byl teda obrovský. V našem revíru potkat jelení zvěř je téměř zázrak. Ještě jsem zaregistroval na rozhraní pole a louky dva zajíce, jak se honcují. Také milá podívaná. Myslel jsem, že zajíci u nás vyhynuli docela. Další mé kroky vedly krajem lesa. Zvěř, bohužel žádná.

Říkal jsem si, nebýt vysoké, tak je to další z mnoha utahaných vycházek, kdy vidím pár kusů srnčího v dálce a nějakou tu káni, jak krouží v oblacích a nic víc.

      Po příchodu domů a skvělém obědě jsem se svým vnukem vyrazil na nedaleký rybník za labutěmi. Je to taková „Rýmařovská atrakce" a pětiletému vnukovi vůbec není špatné ukázat, co je možné na našich vodách vidět a pozorovat. Strávili jsme tam příjemné odpolední chvíle a spokojeně se vraceli domů. Sobotní den utekl jako voda a to jsem stihnul na dvoře udělat nějakou tu práci

       Nedělní ráno má vycházka směřovala znovu k Lágrům. Vítr se nezměnil, jen já změnil trasu šoulačky a hned šel k loukám za Ryžoviště. Po krátké šoulačce krajem za starými porosty, se mně podařilo zradit dva kusy srnčího. Přišel jsem k nim na pár kroků a nevěděl o nich. Obrátil jsem se čelem vzad a dal se jiným směrem. Říkám si, obejdu tenhle veliký remíz a aspoň obeznám loňské nory, jestli jsou obsazené. Po pár krocích vidím kus srnčího u stěny lesa. Zakleknu, chvilku pozoruji a rozpoznávám plnou srnu. Pomalu zatahuje do lesíku, já pokračuji dál. Za terénní vlnou spatřím další dva kusy srnčího. Jsou daleko a jasně obeznávám dvě mladé srny, zase žádný srnec. Postupuji pomalu krajem, do očí mi začíná svítit vycházející slunce. Scéna velice krásná, ale otupuje můj pohled před sebe. Nemůžu mít všechno, dobrý vítr a ještě slunce v zádech. Za enklávou lesíku opatrně vychází srna. Srna statná, plná. 

Jdu na kolena, snažím se přiblížit, co to jde. Holé zvěře mám nafocené dost, ale každá fotka přináší jinou atmosféru, jiné prostředí a pokaždé krásný zážitek. Než udělám pár temp mokrou trávou, vychází za srnou srnec. Jasně, musí být o pár metrů dál než srna. Zákon schválnosti. Nevzdávám to. Pomalu a po čtyřech se pokouším metr po metru zkracovat vzdálenost.

Ukrojení nějakých metrů mě nutí dát snímek, co kdyby žádný nebyl. Dostávám se pomalu do „finále“ srna slyší závěrku, začíná jistit. Dám si pauzu a po krátkém odpočinku zkouším ukrojit další metry mezi mnou a srncem. Jde to obtížně, ale jde to. Znovu pár snímků a na čtyři, další zhruba dva metry a tak pokračuji dál. Skončit to jednou muselo. Zas tak náhle, to jsem vůbec nečekal. Když jsem věřil, že se dostanu k pánu srnčího rodu na slušnou vzdálenost, v lese za mnou najednou hlasité lámání a v tu ránu srnčí bylo pryč. Co to znamená?! Co to je?! Honí se mně ve vteřinách myšlenky hlavou. Tady přece nemůžou být divočáci?! Nejsou, za dalších pár vteřin mám jasno. Z lesíku se vylomí laň a samotná. Byl jsem překvapen,  než jsem zareagoval fotoaparátem, měla laň takovou vzdálenost, že už jsem jí chytal objektivem skoro za horizontem. Jestli byla sama nevím, lámání mně přišlo na více kusů. Zřejmě se některé kusy daly jiným směrem. Konečně vstávám, trochu vyždímám nohavice kalhot od nasáklé rosy a uvolňuji se. Prohlížím fotky, jsem spokojený. Fotoaparát dávám do batohu a vyrážím obeznat noru. Nora je prázdná. Obcházím lesík, říkám si, nepůjdu na protější stěnu lesa obloukem za horizontem, vezmu to přímo přes louky a pomalu domů.

       Vykračuji si opojený z předešlých zážitků, občas zhlédnu terén v dálce, jen tak pro jistotu. Ujdu zhruba sto metrů a z protější stěny lesa vyšly dva kusy srnčího. Nechává mě to v klidu. Takových pokusů na volném prostranství a po čtyřech mám za sebou dost. Prostě to dnes nedám. Stejně mě uvidí a já budu akorát promočený, špinavý od bláta a nebudu cítit celé tělo. Vzdálenost mezi mnou a srnčím je zhruba tři stovky metrů. Po dalších krocích mně v hlavě znovu proběhla myšlenka, to nemusí být marný, po dalších padesáti metrech sundávám batoh, vytahuji fotoaparát, nasazuji maskovačku na objektiv. Shrbený urážím dalších, asi sto metrů, srnčí nic, jen se paství. Už teď mám toho dost, přemýšlím, jestli jsem znovu ve svém rozhodnutí neudělal chybu. No ale, když jsem začal, budu pokračovat. Jdu dál, tlačím se více k zemi a začínám cítit každý sval a každý kloub v mém těle. Odpočívám a pořizuji první snímek srnce. Dívám se na fotku a hned jí mažu, je to o ničem. Zkouším dalších pár metrů, zase opakuji to samé. Dám snímek, kontrola, mazání snímků. Jasně vím a kolikrát si říkám, je to zbytečné. Sice snímky budou, ale žádný zázrak. Oddechuji v polo-sedu. Po krátkém odpočinku znovu na čtyři a zase pár metrů ukrajuji mezi mnou a zvěří. Zjišťuji, že už jsem totálně promočený. Ne jen kalhoty, ale i rukávy, rukavice a na víc mne pěkně zebou kolena. Dávám se do dřepu, kalhoty ne jen mokré, ale taky samé bláto. No to zas budu vypadat. Snímek žádný, jen mokrý, špinavý, to jediné mi asi zůstane z dnešního pokusu. Co se mině tak honí myšlenky hlavou, srnec zaléhá a srna pokračuje dál v pastvě. Když jsem začal tuhle únavnou a namáhavou „šoulanou“ budu pokračovat. Dalších pár metrů a zkouším cvaknout aspoň srncovu hlavu. Fotky mám rozmazané, jak by ne. Však vysílený a udýchaný nejsem schopen ani na stativu fotoaparát udržet. Znovu odpočívám, po pár minutách pokračuji dál. Mokré nohavice, vodu v gumácích ignoruji, ignoruji i bláto na kolenou a promočené rukavice, vlastně je mně to všechno jedno. Rozhodl jsem se, tak to nevzdám! Vzdálenost se zkracuje. Zase zajišťovací snímky a dalších pár metrů kupředu. Oddech, pokus o fotku a znovu. Věřte, nevěřte, vzdálenost z nějakých tři sta metrů je najednou snad jen třicet. Nemám odvahu se dál přibližovat. Srna mě obíhá, jde si pro vítr. Srnec leží, mám strach, jak vstane, vypálí na ostro a neudělám žádnou fotku. Fotím ho v ležící pozici. Pár snímků, závěrka ho zvedá ze zálehu.

 Zvedá se a já se nemohu uklidnit, vydýchat, každý můj dech rozechvívá fotoaparát. Nedaří se mi ani pořádně zaostřit. Krucinál, celá námaha skončí jen mou neschopností všechno ustát a vydýchat. Uklidňuji se jen s velikou námahou. Zvýšený adrenalin v krvi mně vadí, snažím se ho potlačit a začít s focením. Konečně se daří, srnec spolupracuje, dává mi dokonce čas na pár fotek. Neuvěřitelné, já to dokázal! Mám konečně fotky a dokonce na ohnisko 340mm. Srnec mě obíhá, ještě jednou zastavuje, dávám poslední snímky a zároveň se zvedám. Ulevuji svému tělu, hlavně mým kolenům a chvěji se po celém těle. V dálce vidím dalších dvanáct kusů srnčí zvěře a to vychází ještě jeden z lesa. Nemám sílu, abych pokračoval ve zdolávání překážek k dalšímu focení. Jsem na výsost spokojený. Popojdu k hraně lesa, roztřesen z předešlého zážitku balím věci a v duchu děkuji zvěři za představení. Cestou domů míjím dalších pět kusů srnčí zvěře.

Krásné ukončení dnešní ranní vycházky, vlastně celo-víkendového putování revírem.