Ráno s lišákem

To bylo tak. Krmeleček, který jsem postavil se svým vnukem a umístil do Červených lomů, jsem se rozhodl přestěhovat. Když jsme ho do této části revíru umístili, byla to klidná, nikým nenavštěvovaná lokalita, za větrem, prosluněná sluncem, pro zvěř v zimním období ideální podmínky. Jenže, poslední dobou hodně rušená průjezdy aut, ať již myslivci, statkáři, nebo houbaři a v neposlední řadě arogantními frajery na čtyřkolkách. Zvěř k seníku chodila v noci, anebo vůbec. V sobotu 19.9 došlo, po domluvě s nájemcem honitby k realizaci mého plánu. Krmeleček je přestěhován, mám zakrmeno, seno založím později, teď jen očekávám první návštěvníky v nové lokalitě u krmelečku, fotopast pomůže k jejich odhalení.

Neděle ráno, jelení říje, dá se říci je v plném proudu i v našich revírech. Jelení troubení dnešního rána mi to jen potvrzuje. Polojasná obloha, pět stupňů do plusu, východní vánek, prostě babí léto, tak jak mám být a počasí pro jelení říji jak stvořené. Slyším několikrát zatroubení za řekou Moravicí, jenže je ještě tma a do těch, pro člověka jen těžko průchozích končin se já pouštět nebudu.  Sedím u jednoho z remízků v „Hranostajové louce“, znovu slyším zatroubení, ozývá se z lesů Mlýnského, úžasný poslech a zážitek zároveň. Mé rozjímání přeruší šedivý stín, jak se táhne v pokosené louce. Zvednu triedr k očím, hle lišák! Lišák si to maže někde za remíz, ve kterém sedím. Jen co zašel za lesík, zjevila se přede mnou kočka. No kočka, to byl snad kocour velikosti, nebojím se napsat rysa, navíc, celý černý, krátký ocas, na konci huňatý, hleděl jsem na ten přízrak, nehýbal se, fotit se ještě nadalo, ale ten pohled, a ta velikost domácí, toulavé kočky mě hodně zaskočila. Zašla do protějšího lesa a to ráno jsem jí už neviděl. Sedím dlouhé minuty, druhou hodinu, zvěř nikde, jediné co mě drží na vycházce je, občasné jelení zatroubení z Mlýnského.  Mlžný opar nad lesními porosty díky větříku ustupuje, sluníčko se snaží prorazit lehkou oblačnost a já netrpělivě očekávám aspoň příchod srnčí zvěře. Po dvou hodinách si musím protáhnout kostru, chci obejít lesík, jen co udělám pár kroků, postřehnu lišku. Okamžitě jdu k zemi, v polo-dřepu se snažím dostat k hraně remízku. Jde mi to, liška mě neslyší, ani nevidí, i když daleko, pořizuji první fotky. Zakleknutý, čekám, co bude dál. Vypadá to, že jde o lišáka. Zabrán do lovu postupuje směrem ode mne. Schovat se nemám za co, tak jen v zákrytu elektrického sloupu se zkouším přikrčený dostat blíž. Lišák se otáčí, jde přede mnou směrem k lesu, ještě to nějaký ten metr chtělo zkrátit vzdálenost, ale to už nejde. Zřejmě je šelma po snídani a jde si odpočinout. Zaklekávám, můj dech i tep se mi zvyšuje, ruce se mi neskutečně chvějí, ta „lovecká horečka“ mi vždycky dělá problém, snažím se uklidnit. Konečně fotografuji. Lišáka musím nějak zastavit, zkouším myškovat, přes suché rty vyluzuji pazvuk, který lišáka zastavil, ohlédl se a já mohl konečně udělat slušnou fotku, zároveň dnešního rána poslední.

Po návratu zpátky k remízku, napití čaje a krátkého odpočinku balím věci, děkuji přírodě za zážitek a za ještě chladného rána se vracím hodně a hodně spokojený domů.