Revír bez zvěře

Jakoby se z našeho revíru vytratila vysoká. Od setkání s osmnácterákem uběhnul týden a půl a kromě samotné laně, pak laně s kolouchem a špičákem a to navíc daleko jsem z vysoké zvěře nic neviděl, ani neslyšel.

            Hned po úžasném zážitku s králem našich revírů se otočil vítr a já do těch míst nemohl. V pondělí 19.9 v dopoledních hodinách mi volá Martin; poslouchej jak někde pod Trianglem, (další část honitby v lese, která se tak jmenuje) troubí jelen. Já byl v práci, a když mi to Martin volal, pomalu jsem nemohl, popadnou dech. Bylo mi jasné, že to je jelen z nedělního setkání. Bohužel dovolenou mám až od čtvrtka a celé dny se jen modlím, aby jelení majestát v našem lese vydržel a nikde nemigroval. Však má tam laň s kolouchem, samotnou laň, a pak laň s kolouchem, se kterou chodí loňský jelínek, letošní špičák. Jenže, jak známo, to nic neznamená a také ano.

V úterý odpoledne jedu do revíru. Je severní vítr a dost ostrý, polojasné počasí doprovázené deštivými přeháňkami. K bukovému náletu můžu z druhé strany, tedy z horní cesty pod Trianglem. Dost mě to štve, ale jiného východiska není, musím spoléhat na náhodu. Jak naschvál mě v práci zdržela porucha a tak z domu vyjíždím až o půl páté. Samozřejmě, náš národ je „nenasytný“ a pro houby vjedou až do lesních porostů, co dělá lesní stráž, nevím! Možná je placená za množství vjetých aut do lesa a ne za plnění povinností! Se zaťatými zuby a potlačením zloby procházím kolem aut, snažím se otáčet hlavu jiným směrem a v duchu si namlouvat, že tam kde chodí sběratelé hub, mě to vadit nebude. Zvěř se stejně pohybuje, anebo leží v bukových náletech, neproniknutelném buření, prostě v zarostlých pasekách. Pod cestu, pod Trianglem usedám kolem půl šesté, čas asi tak akorát. Sedím v náběhových kořenech mladého buku, sráz dolů je porostlý náletovými dřevinami, maliníkem a bezem. Přesto se najdou místa, kde by bylo možné zvěř postřehnout, popřípadě i fotit. Dám si můj oblíbený kalíšek čaje a v duchu si představuji, tak jako vždycky, jak by zvěř mohla jít. Jako pokaždé jde zvěř jinak, neposlouchá mě. Po necelé hodince čekání postřehnu pohyb u bukové mlaziny po pravé straně. Do prkýnka, však to je vysoká, ale nevím, jestli laň nebo jelen. Hlavu má za statným bukem, tělo za hromadou větví z vývratu. Hledám fotoaparátem skulinu mezi stromy a naráz postřehnu, jak se zvěř protáhla mezi kmeny. Byl to jen okamžik, jeden snímek a hned se mi kus vysoké ztrácí v hustém porostu, jde o mladou laň. Napjatě čekám na jelena, kde je laň, muže být i jelen. Dlouho se nic dalšího z mlaziny neobjevuje, hledám laň, nemůžu jí najít. Začínám se posouvat od paty stromu doleva, prohlížím porost. Jasně, jen co jsem se pohnul, laň mě okamžitě zpozorovala. Snažím se o fotku, z buření jí kouká jen kousek hlavy, přesto fotím, další fotku mě nechala pořídit za kmenem buku a to bylo všechno. Následné čekání až do tmy nic nepřineslo, ani troubení, ani zvěř v dohledu, žádné zalámání v mlazinách, jen ticho a zase jen to „prokleté“ ticho.

Další vycházky vyšly na prázdno, kromě srnčího a to ještě daleko, laň s kolouchem a špičákem, také daleko, prostě vůbec nic. 

Žádné zatroubení, žádný pach říjného jelena, žádné čerstvé stopy, prostě vůbec nic. Mám jistotu, že osmnácteráka letos neuvidím, mám „odloveno“ a v našem revíru se zas tak často jeleni za světla nepotkávají.

Ve čtvrtek hned po rozednění usedám pod Trianglem. Severní vítr, jak na potvoru se točí: Tak to také tak dopadlo, žádná vysoká, ani zatroubení, jen v pasece pode mnou, ne zrovna blízko postřehnu srnu se srncem.

V pátek a sobotu fouká od jihozápadu. Vítr, který mě umožnil jít od kolejí. Mrazivá rána, ideální pro jelení hlasitou říji a znovu potkávám jen srnčí. Jeden kus v pasece, srnče, druhý kus mezi kolejemi a Moravicí, to byl srnec, moc dobrý, ale daleko a v neproniknutelném pro lidskou nohu porostu.

Neděle 25.9 Ranní liják mě uvěznil doma, skoro stejně jak minulou neděli. Naštěstí v sedm přestalo pršet a já mohl okamžitě vyjet do lesa. Vycházku začínám u kolejí, pak chci obejít Triangl a kolem Lounového krmelce sejít znovu ke kolejím. Je po vydatném dešti, zvěř by měla být v pohybu, říkám si. Ano byla. Ale jen srnčí a na fotografování daleko, vysoká zvěř, jakoby se z revíru doslova vytratila. Nachozených kilometrů ze svahů, do svahů a znovu ze svahu, nikde ani stopa, ani prk jelena není cítit. Kaliště, které bylo navštěvované jelení zvěří i černou zeje prázdnotou. Ve mně to budí pocit prázdného revíru, kam jít večer, nebo další ráno, vůbec nevím, rozhodnu se až podle větru a mé podvečerní nálady.

Rozhodnul jsem se asi dobře, ale jel pozdě. Jen co našoulám pár metrů do paseky, cítím čerstvý prk jelena, hned vidím stopy a kousek dál místo, kde se „rochnil“. Jak jsem si nadával, Vám tady psát nebudu, jednoduše; jsem vůl. „Ležím“ doma čekám, jestli bude pršet, prý má! Žádný déšť nepřišel a já prošvihnul jelena. Vždyť za ta léta vím z dřívějška, že jeleni se tak v říji chovají, hledají i během dne.

Další vycházky vyšly totálně na prázdno, jak ranní, tak i večerní. Sběratelé hub zasáhli nemilosrdně a totálně do chování veškeré zvěře. Dovolená mi pomalu končí a já, i když si tady vlastně stěžuji, mohu být nad míru spokojen za foto-lov osmnácteráka, kterého mě Diana se svatým Hubertem poslali před teleobjektiv. Když to porovnám s léty mé aktivní myslivosti, mám vlastně tímto vrcholným zážitkem odloveno.

Děkuji mnohokrát za něj!