Říje, jak má být.

Když jsem psal minulý týden o liščatech, ani jsem nedoufal, že se týden s týdnem sejde a budu psát znovu. Tentokrát o neskutečném zážitku ze srnčí říje.

Začalo to tak.

Je pátek, já si vzal dovolenou, mám rekonstruovat verandu a nevím, jak na tom budu s časem, abych utrhl nějakou volnou chvilku na vycházku do revíru za srnčí říji. Pár let zpátky se mi zrovna v srnčí říji moc nedařilo. Kolega, myslivec a zároveň výborný fachman stolař, mi dělá rekonstrukci a já vlastně jsem jen takový pomocník. Jde nám to spolu dobře, povykládáme si o myslivosti, o zážitcích a zároveň plánujeme poslední leč po podzimním honu. To už ale odbočuji.

Páteční ranní vycházka nestála za nic, neviděl jsem ani chlup, navíc jsem spěchal domů za rozdělanou prací. Řemeslník mi po ukončení směny sdělil, že v sobotu a v neděli nemůže. Vlastně mi to moc nevadilo, hned jsem věděl, co s volným časem. Problém mi ale nastal, bodla mne vosa tak blbě, že mi natekl celý kotník. Nikdy jsem s takovými bodanci od čehokoliv neměl problém, ale jak naschvál jsem se na nohu večer ani postavit nemohl. Octové obklady naštěstí pomohly a ráno jsem mohl vyrazit.

No ráno, ráno zatažená obloha, hvězdy nikde, znovu si jdu lehnout, přemýšlím jak zafixovat kotník, abych mohl aspoň dojít od skútru k balíkům sena a tam zasednout. Už je k šesté hodině, konečně jsem se donutil vstát. Říkám si: je srnčí říje, není kde spěchat. Pomalu rozhýbávám nateklou končetinu, vařím kávu, chystám věci a pak už jen sednout na prckolet. Jedu do Lágrů. Poslední léta jsem si tuto lokalitu nějak oblíbil a musím přiznat, že z této části revíru mám snad ty nejlepší fotky a nejlepší domácí zážitky. Jen co zaparkuji, hned pro jistotu chystám věci, nasazuji kuklu, navlékám rukavice a pomalu šoulám k pokosené louce. Pohled doprava a hned postřehnu lovící lišku. Vítr mám výborný a minulé zážitky s liškami mě udržely v klidu. Pomalu zaléhám za příkop, ještě trochu se povytáhnu a mám fotku lišky uloženou na kartě. Skvělý začátek na tak pokročilou ranní hodinu, je tři čtvrtě na osm. Liška odchází za svým lovem a já se začínám rozhlížet po okolí. Včera tady nebylo ani živáčka a dnes hned pohledem na levou stranu, ke vzrostlým keřům postřehnu pastvící se srnu. To nemusí být špatné, kde je srna, může být i srnec. Taky že jo! Za zákrytem jednoho z balíku vidím u keřů stát srnce. Pozoruji oba kusy, připadá mi, že hlídají směr k mé osobě. Znovu zaléhám, dávám všemu čas na uklidnění, pak se stahuji zpátky. Obcházím úsek vnitřkem lesa, sojky a ťuhýci mne znervózňují, zase všem dávají vědět, že jsem v revíru, potvory opeřený. Vítr mám ale východní, vyhovuje mi a vyhovuje mi i jeho síla. Šustot mých podrážek odnáší opačným směrem a tak se mi daří vojenským způsobem dostat až k balíku vystrčenému více do louky. Konečně jsem u sena, klekám, odpočívám loktům, vlastně celému tělu. Kotník necítím a ignoruji jeho výzvy k odpočinku. Musím se soustředit jen na srnčí. Srna se srncem zaléhaji a já mám více času si nachystat prostor k fotografování. Netrvalo dlouho, první vstala srna, začala se pastvit a myslím si, že zároveň vyzývat srnce k aktu. Toho srnec využil a začaly první kolečka lásky. Jedno, druhé, třetí a pak to přišlo! Pokládání, zážitek pro mne po letech neskutečný. Fotky se hrnuly na kartu, roztřesené ruce mi pomáhal uklidnit batoh, na kterém jsem měl položený fotoaparát. Znovu další snímky, neskutečná nádhera přírodního dějství o zachování rodu. Co si více může milovník divoké přírody přát, než být svědkem zakládání dalšího života naši, snad nejkrásnější zvěře. Po aktu lásky si zvěř znovu zalehla, já prohlížím fotografie, nemůžu vzrušením popadnout dech a v klidu se podívat na snímky, to prostě nejde. Nechám to až na doma. Kouknu znovu k milencům, znovu jsou v pohybu, znovu kolečka lásky a znovu akt. No to je dnes neskutečná vycházka s úžasným zážitkem!

Nechávám je opět zalehnout, pomalu se vytrácím v zákrytu balíku. Z lesní cesty se otáčím, nezradil jsem je. Sedám na zem, stále rozrušen zážitkem listuji fotkami, jsem nesmírně spokojený! Ukládám fotoaparát do batohu, děkuji srnčí zvěři i lišce za neskutečné pozdní ráno a pomalu chci jít ke svému stroji. Nedá mi to, ještě jednou se ohlédnu a co to! Koukám, další srnec se žene pastvinami, chce se zmocnit zadané srny. Okamžitě vytahuji fotoaparát, všechno co mám, odhazuji a plížením, plazením se snažím dostat co nejblíže k souboji dvou nápadníků. Na dobrou fotografickou vzdálenost jsem to nestihnul, ale fotografie mám, sice jen dokument, ale pro mne s vysokou hodnotou. Vidět souboj srnců, je možná náročnější, než pozorovat pokládání srny. Já ho za svá myslivecká léta mockrát neviděl až dnes! Co mám psát, no prostě úžasné, neskutečné, nádherné! Jeden srnec, šesterák, vítěz se vydává po stopě srny, druhý reaguje na mou vábničku, ale tak rychle, že jsem nebyl schopný snímku. Nevadí. Takové pozdní ráno, takové úžasné představení v podání srnčí zvěře jsem léta nezažil a možná další léta nezažiju. Dnes mi byla Diana i se svatým Hubertem hodně nakloněni. Já všem děkuji, děkuji s pokorou přírodě, srnčímu za, znovu opakuji nevšední, nádherný zážitek!!!