Říjen

Přelomový víkend mezi zářím a říjnem mě vyšel úplně na prázdno, nepotkal a neviděl jsem ani chlup. Druhý týden na setkání se zvěří byl lepší, dokonce mi přes cestu přeběhla liška a přes lesní linku kuna. Snad jediným „úspěchem“ byla fotka červenky a to čtrnáctého října. Ten den, tu sobotu ve mně vyhrálo rozhodnutí, že do lesa nebudu v tomto období chodit brzo ráno, ale třeba klidně v poledne, anebo až v odpolední čas. Ranních, prázdných vycházek už mám plné zuby, musím to změnit.

Neděle, patnáctého jedu do lesa před obědem, ženě povídám, jdu se na chvilku vyvětrat, vrátím se kolem jedné, s obědem na mě nečekej.

Je slunečný, chladný, podzimní den. Vítr dost silný od západu, severu, východu, točí se. Nevadí mi to. Beru jen teleobjektiv 200/2,8 s extendrem 1,4x nechci se tahat s dlouhým sklem, však se jdu jen projít, se zvěří moc nepočítám, byla by to opravdová náhoda, kdybych něco viděl. Trasu mám vymyšlenou a hlavně ne moc náročnou. Půjdu kolem kolejí, pak odbočím do kopce šikmo táhnoucí se lesní linkou bez ohledu na vítr. Po lesních průsecích se mi letošní rok chodí dobře, potichu. LČR je nechali projet lesní technikou tak, aby měl lesní personál lepší podmínky k lovu, pomáhá to i mně.  

Zhruba kolem půl dvanácté parkuji skútr na svém oblíbeném místě, chystám si fotoaparát, nespěchám, naliji si čaj, popíjím a přitom si odlehčuji od teplejšího oblečení, ukládám ho do boxu skútru. Pomalu kráčím cestou kolem kolejí, čtu ze stop v blátíčku ve vyjetých kolejích. Tudy šla vysoká; laň s kolouchem, stopa od jelena a dost silná, kousek dál stopy od tlupy divočáků, k ránu tady bylo živo, stopy jsou čerstvé, určitě z pozdního rána, jinak by je noční déšť smazal. Hle, další stopy a to od lišky a srnčího, začíná mě trochu mrzet, že jsem přece jen nejel brzo ráno, bohužel, nevrátím to. Ujdu zhruba tři sta metrů, a odbočuji do linky táhnoucí se smíšeným porostem do kopce pod Triangl, vlastně až za něj. Šoulám zvolna, užívám si podzimní nálady a nasávám vůni podzimního lesa. Javor se rychle zbavuje listí, to i díky divokému větru, buk ve slunci září snad všemi barvami, břízy nezůstávají v ničem pozadu, je mi nádherně. Pomalu se blížím k světlinám do rozvolněných míst mezi porostem mladých smrků, buků, sem tam vzrostlou břízou a jeřábem. Vím o jednom starém, travou zarostlém pařezu, upozornili mě na něj kdysi datlové, kteří pařez občas navštěvovali kvůli mravencům. Ti už jsou datly totálně zlikvidovány a mě mravenci aspoň neobtěžují při odpočinku. Ještě nejsem u světlinky, když mě zarazí pohled na pařez.

Stojím, zkoumám objekt, vždyť tohle nemůže být pařez? Mám strach se pohnout, v protisvětle se mi špatně obeznává objekt přes smrkové větve, musím kousek popojít. Šestý smysl mi napovídá; běž opatrně, to nebude pařez, to bude zvěř a nejspíše vysoká. Těch pár kroků mě trvá věčnost, konečně se dostávám do místa lepšího výhledu. Koukám přes hledáček, jasně, je to zvěř a opravdu vysoká, ale nevím, jestli holá, anebo jelen. Přál bych si moc jelena, neviděl jsem ho celý rok. Ještě krok, dva a budu mít lepší výhled k obeznání. Problém je v tom, já když se pohnu, nevidím na zvěř a nevím, jestli mě kontroluje, smrkové větve mezi námi znemožňují kontrolu obou možná stran. Bohužel, zvěř přece jenom má v takových situacích vždycky navrch a já moc dobře vím, že nekontrolovatelný pohyb může všechno během jedné vteřiny pokazit. Konečně vidím nerušeně pasoucí se laň s kolouchem, jelen samozřejmě, jak jinak chybí. Pořizuji první snímek, hned se pokouším krytý větvemi smrku přijít blíže ke zvěři. To se mi povedlo, ale zbloudilý poryv větru mi nedovolil víc, než jeden snímek. Laň zvedla hlavu, nasála do větrníku zvěři nepříjemný pach a okamžitě s kolouchem odběhla do hustého porostu. Ještě chvilku stojím, čekám, jestli se neukáže pán s ozdobou, neukázal.

Tak tady už na pařezu odpočívat nebudu. I když bez jelena, který by celou tuto scenérii pozvedl, pokračuji dál v šoulání, pro mě zajímavými porosty. Bohužel jsem se, se zvěří už nepotkal.

Další, následující a to prodloužený víkend jedu do lesa už o půl sedmé ráno, nenechal jsem vycházku na polední čas, jak jsem si minule plánoval. Chci se znovu projít linkami nad kolejemi a pak, ještě v poledním čase před obědem si povykládat s Martinem, snad to vyjde.

Teplé, šedivé ráno, zahalené v mlze, vánek od jihu až od jihovýchodu. Předevčírem mínus pět, včera nula a dnes takové teplo, podle předpovědi počasí jsem to čekal, ale kolikrát předpověď nesedí, dnes to meteorologům vyšlo na sto procent. Šoulat, vtom teplém počasí nikde po žádných linkách nebudu, plán opouštím, sednu si ke stromu, počkám do devíti a pak pojedu domů. Ještě za hlubokého šera usedám ke stromu, je neskutečné ticho a já se snažím aspoň sluchem zachytit nějaký, trochu podezřelý zvuk, který by mi napověděl, že je v blízkosti zvěř. Sedím zhruba půl hodinky, když po mé pravici postřehnu pohyb stínu; liška! V zápětí se uklidňuji, fotit se nedá, je čtvrt na osm a v přítmí lesa to opravdu nejde. 

Šelma prochází snad jen dvacet pět metrů kolem mě, blíží se k lince, přesto mi to nedá, zvedám fotoaparát k oku, posunuji ohnisko, čekám, kdy se tmavý přízrak objeví v průseku. Je tam, pomalu slídí krajem linky, hledá něco k potravě, zkouším zaostřit. Vychází mi třicetina, ISO šestnáct tisíc při cloně šest tři, hrůza. I když jsem na lišku zamyškoval, nepomohlo to, podle očekávání, fotka ostrá není. Liška po chvilce zmizela někde v porostu. Mám ze setkání s liškou radost, zároveň smutek, stačilo snad jen čtvrt hodinky a světla bylo v uvozovkách tolik, že by snad i dobrá fotka vznikla. No, tak už to bývá, ale na druhou stranu, zážitek to byl skvělý, zvěř jsem viděl, domů odcházím spokojený.

Jednoho sobotního odpoledne mě to vytáhlo na louky nad Vajglovem. Srnčího jsem viděl dost, ale fotku žádnou nemám. Vůbec se mi nelíbilo prostředí luk bez zajímavého světla a chybělo mi něco navíc do fotky, nefotil jsem.

Poslední říjnovou sobotu a neděli se vracím opět do lesů. V sobotu, kromě jednoho zrazeného kusu srnčího nebylo nic. V neděli jedu na horní křižovatku do Mlýnského, je docela silný, jihozápadní vítr, na kopcích mlha, přesto se jdu podívat směrem na Lomnickou špici. Nebyl jsem tam od jara, zvědavost mě hodně láká navštívit tuto část revíru.

Ještě v šeru, na přelomu noci s ránem parkuji skútr pod statným bukem a nově navršené hromady klestu z těžby. Tady, na křižovatce vítr moc znát není, ale jen co vyjdu první část kopce, už ho cítím, mlhu žene před sebou, stromy zbavuje barevnosti, zároveň a to k mé radosti, tlumí moje kroky po kamenité cestě. Přesto nevěřím, že nějakou zvěř uvidím, a přece. Pod Císařskými modřínky postřehnu dva kusy srnčího. Jde o srnu se srnčetem, bohužel fotit se nedá, ne kvůli světlu, ale vysoká tráva znemožňuje pořízení snímku. Srnčí pomalu zatahuje do smrkové mlaziny a já pokračuji po rozbité lesní asfaltce k Lomnické špici. Konečně mám před sebou náhorní rovinu lesních porostů a pasek. Změna lokality je znát na první pohled a musím přiznat, že konečně vidím nádhernou, rozsáhlou smrkovou mlazinu, kolem mladé buky střídající se s břízami a javory. Po mnoha letech úchvatná podívaná do lesů, jejich pasek s přilehlými mlazinami. Místy stojí nové kazatelny, střídající se s posedy, to k myslivosti patří, ale už se mi moc nelíbí před kazatelnami ty hromady řepy a zásobníky s kukuřicí, nezbývá mi, než se s tím smířit. Na rozcestí, čtyř lesních cest si chvilku sedám na pařez, musím si odpočinout a hlavně se napít horkého čaje. Deset minut mi stačilo, mlha trochu ustoupila díky větru, který se k mé nelibosti začal točit. Chvilku přemýšlím, jestli se pouštět dál, nebo se otočit a některou z linek se vrátit na křižovatku. Nakonec mé rozhodnutí je, pokračovat v plánu, tedy dojít až na Lomnickou špici. Po cestě šoulám pomalu, po pár krocích se vždycky zastavuji, prohlížím okolní paseky, když vtom se můj zrak zastaví na pomalu se pohybujícím rezavém objektu. Srnčí? Srnčí to být nemůže, je přebarvené do zimní srsti, liška!  

No jo, ale co teď, liška je u nějakého pařezu a je vidět jen hřbet, kolem vysoké buření, přede mnou mladá břízka a já mám strach se pohnout. Dlouho čekám, co bude. Jak se bude dál vyvíjet situace, nechám raději na šelmě. Další průběh dění ukázal, že jsem měl zkusit zamyškovat, liška by zvedla určitě hlavu a chvilku by jistila, odkud, že se ten podezřelý zvuk ozývá a já bych toho mohl využít k fotografování. Bohužel, vítr zavelel a všechno bylo ve vteřině jinak. Liška dostala do nosu pach, který zvěři nevoní, v momentě bylo po všem. Přesto musím napsat, že z místa setkání s liškou odcházím spokojený a zážitku, i když krátkého, ale hodně napínavého jsem si moc užil.

Větší fota k náhlédnutí - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/10619577