S kamarádem za kamzíky

To bylo tak -

letošní rok jsem stihnul pár vycházek do přírody v lednu a snad jen jednu v únoru, chytl mě nějaký „moribundus“ a víc než tři měsíce mě uvěznil doma. Když nemoc postupně ustupovala, bavil jsem se fotografováním z okna kuchyně ptáčků, dokonce i zajíce jsem cvaknul, ale to už si žádalo vyjít z domu a lehnou do nepříjemně studené, mokré trávy. Co by člověk pro fotku neudělal. V závěru nemoci i krutihlava se mi povedlo na dvoře vyfotit, u nás nebývalá vzácnost. Nemoc se zdála, ustoupila natolik, že jsem se nechal uschopnit. Svíralo mě „domácí vězení“, navíc měl přijet výborný kamarád, fotograf Petr z Chebu se svou skvělou manželkou na týdenní dovolenou a to znamená pár vycházek s Petrem uskutečnit do přírody, hlavně na naše hory za kamzíky. Tuto zvěř, živou ozdobu našich Jeseníků si Petr velice oblíbil, ne-li přímo zamiloval hned od prvního setkání s nimi.

V neděli ráno o půl páté vyjíždíme, směr Jesenické hřebeny. Tušil jsem, že je na hřebeny moc brzo, zima ještě z hor pořádně neustoupila, kamzíci budou někde v pralesích, skalnatých roklích pod hřebeny. Předpoklad se vyplnil, na hřebenech, kromě lindušek a další opeřené drobotiny vůbec nic. Studený vítr bičoval vrcholky hory a my zhruba po sedmikilometrovém pochodu neviděli ani chlup, ani žádné čerstvé pobytové stopy zvěře. Na druhé ráno jsem rozhodl jít do pralesů. Po telefonním rozhovoru se znalcem kamzíků a našich hor, Martinem, taktéž skvělým kamarádem tento plán uskutečňujeme. Počasí slibovalo slunné ráno, mírný jihovýchodní vítr, teploty jen málo nad sedm stupňů.

Odjezd z domova znovu o půl páté, do hor za kamzíky dostačující čas. Při příjezdu na parkoviště v horách nás vítá vycházející slunce, čistá obloha, příjemný zpěv ptactva a mezi běžným zpěvem Petr rozeznává a v zápětí ho vidí, kosa horského. Neleníme, pokoušíme se o fotku, času máme dost. Po nějakých minutách se uspokojujeme jen s dokumentační fotkou, kosák vůbec nespolupracoval, tak jak bychom si přáli.

Opouštíme parkoviště, pomalým krokem jdeme do hloubky horských, lesních temnot. Šlo se nám dobře. Cestou do pralesů nás doprovázeli všude poletující křivky, rehkové a další drobní pěvci. Prvními kroky v lesích zvedáme z vršků krajních smrků hřivnáče. Zastavujeme, oblékáme si „tři D“ oblek a já vybírám ze dvou chodníků, po kterém půjdeme. Na obou místy leží ještě dost zmrzlého sněhu, bude to pod botami křupat, naštěstí jsou místa, kterými se dá sníh obejít. Petra ještě upozorňuji, že blbě vidím, aby měl oči na stopkách a sluch v pohotovosti. Díky jasné, prosluněné obloze je ku podivu v lesích celkem dost světla a ne ostrého, vítr máme dobrý. Čas od času zastavujeme, prozkoumáváme světlinky mezi stromy, nikde nic, nevidím nikde ani pobytové stopy, trus jen starý od vysoké. Začínám pochybovat o setkání se zvěří. V duchu si říkám, chtělo to jít ještě níž do údolí, ale kdo se pak bude škrábat na horu, ještě nejsem úplně fit a tři měsíce doma mi ubralo na kondici, cítím to. Co tak přemýšlím, naráz uvidím, zároveň uslyším vzlétnutí ptáka z nízkých smrkových větví, stačila chvilka a jsem si jist, že to byl jeřábek. Zastavujeme, probírám ten zázrak s Petrem. Neviděl ho, byl pár kroků za mnou. Obcházíme další zmrzlý sníh v chodníku, za ním je dlouhá kaluž, přes kterou protéká stále trochu vody a v kaluži spousty vajíček skokana. Prohodíme pár slov kolem tohoto výskytu a pokračujeme dál, znovu mě zarazí hluk letek, že by znovu jeřábek, nic jiného takový nezaměnitelný hluk při vzlétnutí nedělá, než jeřábek. Neviděli jsme ho, jen slyšeli, takže jistota na sto procent není.

Chodník se začíná sklánět do údolí a před námi se otevírá právě místo, kde mám v plánu aspoň hodinku posedět. Rozvolněný horský prales, kousek dál mlazina, pak už jen strmý sráz dolů. Tam se pouštět nehodlám. Vybíráme si místo, usedáme. Petr po chvilce prohlíží fotografie, zřejmě kosa horského, křivek, určitě i promazává. Jen co se trochu napiju, napadlo mě sejít ještě kousek chodníkem doprava, co když?! Myšlenku proměňuji ve skutek, nic neříkám, potichu se zvedám, odcházím. Mého odchodu si Petr ani nevšiml. Popojdu snad jen padesát metrů, naráz strnu! Co to je v těch starých spadaných větvích? Ptám se sám sebe, zlomky vteřin k odpovědi - kamzík! Jasně, hlava kamzíka ve slunečních paprscích zasvítila, naštěstí mému zraku neunikla. Okamžitě dřepnu, prohlížím rychle okolí, žádného dalšího nevidím. Obracím se a po čtyřech se vracím pro Petra. Jen co přejdu horizont, mávám na kamaráda. Konečně mě vidí, znovu mávnu, aby si pohnul. Povídá mi; vůbec jsem si nevšiml, že jsi zmizel a ani jsem nevěděl kam. Odpovídám; nevadí, dole, kousek pod námi je kamzík, musíme do dřepu a opatrně chodníkem za čertíkem. I když jsme se sebou táhli teleobjektivy 150-600mm, necháváme je odpočívat. Petr s pevnou třístovkou, já se 70-200/2,8 + 1,4 extenderem se začínáme pomalounku přibližovat. Opatrně suneme nohy po chodníku, rukou se opíráme, v druhé fotoaparát. Já ho už vidím a není jeden, no tak to je paráda. Ptám se Petra; už je vidíš? Tam jsou, u té hromady větví! Ano, vidím. Pouštím kamaráda kousek před sebe, Petr konečně začíná fotit. Zůstávám za kamarádem, vtom si všimnu dalších kamzíků vlevo pod námi. Petře vlevo, podívej se doleva, vidíš? Konečně máme slušný výhled oba a v klidu si vychutnáváme tlupu, zhruba deseti mladých kamzíků pastvících se na keřích borůvčí.

Věk odhaduji maximálně do tří let. Starší tady nejsou a mámy s mladými budou více dole v roklích. Užíváme si to plnými doušky. Dlouhé sluneční paprsky pronikající přes větve statných smrků dodávají fotkám skvělou atmosféru. Zvědavost mladých kamzíků je drží dost dlouho před námi. Je to úžasná podívaná, občas cvaknou závěrky a hned nato šeptem jeden, nebo druhý; tam se podívej, stojí tam dva, anebo; hele támhle je v tom světle, ten je parádní. Nevidím ho! Mám jiný úhel a do těch míst nevidím, ale to vůbec nevadí. Jsem nesmírně spokojený, takovou úžasnou podívanou, v tak skvělý zážitek jsem ani nedoufal, říkal jsem si, aspoň kdyby jeden čertík na nás někde čekal. A přece to vyšlo nad očekávání. Radost mi násobí skutečnost, že se Petr konečně dostal po letech znovu ke kamzíkům a navíc v jiném, pro kamzíky u nás jedinečném prostředí, prostředí jesenických, horských pralesů. Kamzičí tlupa pomalu schází do údolí a my, ještě než se pro dnešní den větve horských smrků za nimi zavřou, zkoušíme poslední fotky, poslední záběry.

Vracíme se k místu odpočinku, tam teprve začíná vášnivá debata, prohlédnutí fotek a hlavně - poděkování horám, kamzíkům za skvělý zážitek, za neopakovatelnou podívanou!