S Martinem do hor.

Jako se srnčí říjí, tak i s jelení mi to letos moc nevychází, až poslední dny jelení říje, jsem konečně měl dovolenou. První týden v brzkých ranních hodinách jsem jezdil s Martinem do „jeho revíru“ a až v pátek nám počasí dovolilo vyjet na hory. Celé předešlé dny nad Jesenickými horami se čerti ženili. Déšť se sněhem, samotný sníh a do toho vítr o síle vichřice. Pochybovali jsme, jestli ještě vůbec uslyšíme jeleny troubit. Letošní říje na horách prý není tak hlasitá a taky, že tam nejsou starší jeleni, jen mladíci. Takové informace se neposlouchají moc dobře, ale domluveni jsme byli a Martin stejně chtěl ke konci září ještě jednou zkusit štěstí a já byl rád, že můžu jet s ním.

Počasí nám umožnilo vyjet za jeleny až v pátek ráno, pátého října. V tak pozdní dobu jsem za jelení říji snad nikdy nechodil. Do hor vyjíždíme něco před pátou. Za mrazivého rána, při svitu hvězd a za svitu srpku měsíce vystupujeme z auta na jednom z parkovišť, kde má kamarád Martin vyjednané povolení. Vítr lehce foukal od severozápadu, pro nás nebyl zrovna ideální, přesto jdeme za jeleny podle Martinových představ.

Cestou slyšíme troubit jelena nad námi, daleko nebyl, to mi hodně pozvedlo náladu a zároveň naději se setkáním s touto královskou zvěří. Za krátko se ozve jelen z míst, do kterých máme namířeno. Co si víc přát, šance na dnešní úspěch tady je a to dost veliká. To jsem ještě netušil, co nás čeká při vstupu mezi smrkové porosty. Namrzlá tráva, namrzlé borůvčí nás prozrazuje zvěři v blízkém okolí. Nedá se tomu vyhnout. Hned slyším laň, jak varuje ostatní zvěř nedaleko říjiště, v zápětí zabeká srnec a už jsem z takového šoulání dost rozhozen. Navrhuji kamarádovi, abychom šli vrstevnicovou cestou, moc se mu tenhle návrh nezdá, je to na něm vidět, nakonec ale svoluje. Jen co se dostaneme na cestu, okamžitě je jasné, že to byl špatný tah. Cesta rozježděná lesním vyvážecím strojem, zmrzlé bláto kolem kolejí, krok potichu udělat nešel. Po sto metrech zastavujeme, jsme naštvaní, takto se ke zvěři nedostaneme. Však taky za zatáčkou nám znovu „vyhuboval“ zrazený srnec. Po krátké poradě odbočujeme mezi rozvolněné horské smrky, nádherná místa pro jelení zvěř. Nepomohli jsme si. Mráz nám připravil prekérní ráno, udělat nehlučný krok bylo nemožné. Zvěř o nás vždycky věděla dříve a to jsem nechával Martinovi aspoň patnácti metrový náskok. Nepomohlo to. Pokaždé vidíme jen zvěř odbíhat dolů do pralesa, laně s kolouchy, jelena, korunového desateráka, ani reagovat fotoaparátem nešlo, stativ mi zavazí. Sundávám fotoaparát ze stativu, manipulace se stativem v takovém terénu není možná. Když bude příležitost, musím fotit z ruky. Nikdy jsem s takovým těžkým teleobjektivem (150-600mm – váha 2860g) a v takových podmínkách nefotografoval. Bude to zázrak, když výbavu udržím a to nemluvím o hodnotách ISO a času. Znovu zastavujeme u jednoho ze dvou chodníčků, domlouváme se co dál. Návrh Martinův, jít šikmo dolů do horského pralesa bylo jediné řešení, jak se vyhnout zmrzlému porostu a místům dnes již bez zvěře. Slunce se přehouplo přes hřeben hory, čas pokročil. Bylo nám jasné, že setkání se zvěří je jen otázkou náhody. Traverzujeme dolů strmým pralesem, do kterého se mráz nedostal, na další vrstevnicový chodník, když v tom před námi se z ničeho nic ukáže mladý jelen. Nečeká, zase o nás věděl dříve. Jen smutným a zoufalým pohledem ho sleduji, jak prchá do hlouby Jesenických roklin. Jsem naštvaný, všechno je špatně. Mráz se sice mezi staleté smrky nedostal, zato je tady mokro a samozřejmě kluzko. Znovu máme problém s tichou chůzí. Podrážky bot kloužou a větvičky svým praskotem nás prozrazují všemu živému. S Martinem si vyměníme pohledy, které vypovídají vše, co si myslíme o dnešní vycházce. Ani tady se nedaří. Sestupujeme níž, po dalších padesáti metrech jsme na chodníku. Nevím, kdo a kdy ho v takovém pralese vyšlapal, ale to je jedno, hlavně že existuje a uleví našim nohám. Zároveň v nás znovu ožívá naděje na tichou chůzi. Tu tichou chůzi nám za terénní vlnou okamžitě oznámkuje laň s kolouchem a dobrým jelenem, asi desaterákem. Jen co jsme vykoukli přes terénní vlnu, už vidíme jenom obřitky a jejich úprk do hlouby pralesa. Martin lamentuje rukama a já za ním stojím, krčím rameny, chci to dnes zabalit. Končíme, jdeme jen tak, jako by nic a co čert nechtěl, do cesty nám poslal kamzíka. Umíte si asi představit, jak to s námi zacloumalo, okamžitě zaklekáme, zkoušíme fotit, nejde to. Kamzík nečekal a odběhl napravo do svahu od nás. Ale co to?! Kamzík se vrací dolů pod chodník, znovu jdeme do pozic k fotografování, jesenický čertík zastavuje na chodníku, prohlíží si nás a já zjišťuji, že musím přitáhnout na teleobjektivu ohniskovou vzdálenost. Nestíhám, kamzík nečeká a mizí dole v roklinách. Dnes jsem nemožný. Martin fotku má, umí fotit. Kontrolujeme hodiny a přitom si vyčítáme naši nepozornost.

Čas nás tlačí, musíme zrychlit krok, tak abychom mohli v danou hodinu odjet z hor. Jdu za Martinem, hlídám mé nohy, aby nešláply do prázdna, nebo do výmolu, když najednou kamarád zarazí a hned jde k zemi. Zastavím, dřepnu, okamžitě mé oči prořezávají každý kout pralesa. Vidím ho! Stojí mezi smrky, nerušeně se paství! Jelen, osmerák, věkem asi čtyřletý, možná pět, na tom nezáleží. Je pod námi, vzdálenost kolem sto dvaceti metrů. Martin fotí, já ne! Potřebuji se dostat k Martinovi, zavazí mi porost a ve stoji nemůžu fotoaparát udržet. Adrenalin ve mně stoupá, ve spáncích mi buší, chvěji se vzrušením, tak jako vždycky. Má lovecká horečka mi svazuje ruce, ještě k tomu si dýchnu do hledáčku a nic nevidím! Rukavicí čistím hledáček, Martin se snaží jelena troubením na řevnici dostat do lepšího místa. Nejde to, jelen nereaguje. Po chvilce se dostávám pomalým krokem ke kolegovi. Na jeho vyzvání si opírám teleobjektiv o jeho rameno, asi jako myslivec flintu o rameno doprovodu. Dočkal jsem se, fotím! Snímek, jeden, dva, jelen se nerušeně paství, ale mne zase zavazejí větve někde ze stromů přede mnou. Hrůza, konečně jelen a já budu zase bez snímků. Kamarád se zvedá, chce s osmerákem pohnout, já zkouším jiné místo k fotografování. Tu se mi nabízí smrk přede mnou, opírám se o něj. Martin zatroubí, jelen zvedá hlavu a já mám snad vysněnou fotku. Jaká bude nevím, to zjistím doma. Jsem celý rozklepaný, nemohu dýchat, klepou se mi nohy, o rukách ani nemluvím. Martin znovu zkouší troubit, jelen se konečně pohnul, ale bohužel směrem od nás. Říje jednoduše pro letošní rok skončila a my končíme také.

Mladý nastávající, možný budoucí král Jesenických hor mizí v roklinách. Na závěr vycházky zážitek krátký, úžasný, nádherný, který jsme už nečekali. Uvolňuji se, kontroluji snímky a při tom probíráme každý okamžik, každý detail. Je mi nad míru jasné, že jsou takové fotografie jelenů, na které nikdy nedosáhnu, ale ta moje z dneška je pro mne jedinečná! Martine, děkuji. Znovu musím poděkovat přírodě, Jesenickým horám a zvěři, která nás při každém foto-lovu dovede pěkně potrápit. 

ISO 3200

1/500s

f 6,3

600mm

SIGMA 150-600mm F5-6.3 DG OS HSM / Sports   -   Canon 7DII