S vysokou v srnčí říji

Po týdenních deštivých přeháňkách jsem a i podle předpovědi očekával chladné, svěží probouzení sobotního rána. Bohužel, nic takového. Počasí si poroučet nedá a i moderní technika neumí předpovědět. Ve tři ráno vstávám, pohledy z oken mi vzaly veškerou naději k týden vysněné vycházce za srnčí říji. Obloha je zahalena v ponurém, až černém hávu, teplota venku šestnáct stupňů, a těžkých, olověných mraků od jihozápadu, místo aby se protrhávaly, přibývá. Marně se snažím najít nějakou hvězdu mezi mraky, která by mi zvedla náladu a povzbudila mě do vycházky. Při pití ranní kávy stále nejsem rozhodnutý, jestli vůbec má cenu jít do revíru, nakonec podléhám slovům mého táty, který říkával: za každého počasí je v přírodě dobře, jen člověk je pohodlný a když se mu nechce, výmluvu si najde. Tato slova mě přesvědčila, oblékám se, sedám na můj stroj a vyrážím.

Na malé točně, nad kolejemi parkuji v čase východu sluníčka. Nespěchám, je pod mrakem, času je dost a na setkání se zvěří stejně moc nevěřím. Teplý vzduch, skoro žádný větřík, jen otravní komáři, ovádi, nic víc. Říkám si, projdu jen lesní cesty nad kolejemi, podívám se, jestli po deštích přibyly nové stopy od vysoké, chvilku někde posedím a pojedu domů. Stop od vysoké pár přibylo, ale po srnčím, jakoby se zem slehla. Zkouším občas písknout, nikde nic, ani větvička nepraskne, jakoby les vymřel. Přicházím do míst, kde mi minulý týden přišel kolouch, usedám ke smrku, pohodlně se uvelebím. Od východu sluníčka uběhlo zhruba třicet minut, světlo pořád žádné, jediné co mi vyhovuje, je vítr, vane od jihozápadu a dokonce, zdá se, se netočí. Po chvilce zkouším vábničku, nic, jen občasné přelétnutí červenky. Sedím, přemýšlím jak dál, kudy zkusit šoulat. Slunce si konečně našlo štěrbiny v mracích a hned je veseleji. Sluneční svit svými načervenalými barvami vytváří neskutečné barevné odstíny na kmenech stromů, líbí se mi tato ranní nálada, jen zvěř mi do ní chybí. Netrvá dlouho, naráz se zadívám na jeden z kmenů, hle, vždyť to není sluncem nasvícený kmen smrku, to je zvěř a dokonce vysoká! Tak to je nádherná podívaná! Sedím nehnutě, zvěř o mně vůbec neví, nesahám ani po fotoaparátu, jen si tu živoucí nádheru užívám pohledem. Laň je docela blízko, kolouch pomalinku následuje laň a laňka, tak ta zaostává hodně za nimi. Chovají se absolutně bezstarostně, sem tam ukousnou něco zeleného ze smrkového podrostu, zase pár tichých kroků a znovu se paství na zeleném. Je to neskutečná, úžasná podívaná, užívám si tohoto momentu, této nádherné chvíle. Celou tuto úžasnou scénu po chvilce pohlcuje ranní šedivost tmy. Těžké olověné mraky znemožnily slunci dál vytvářet barevné odstíny nejen na stromech, ale i na jehličí, na květech lesních trav, na mechu, dokonce i zvěř byla rázem zastřena šedivostí. Probírám se ze snění a pozorování, pomalu zvedám fotoaparát, zkouším zaostřit, ohniskem musím pohnout, konečně mám laň v hledáčku, zároveň i první fotku. Všechny tři kusy vysoké do hledáčku dostat nebylo možné, jen koloucha s laní a to jen proto, že laň uslyšela závěrku, zůstala dlouho stát, jistit, kolouch pomalu přikráčel, ale zastavil se tak, že byl za laní. Zkusil jsem jen jednu fotku, bohužel, není ostrá, ale dál fotit jsem si již netroufal, asi bych tím ukončil tuhle, úžasnou ranní podívanou.

Laň se znovu začala věnovat pastvě, bohužel, hlavu měla stále za kmenem stromu, a když už to vypadalo nadějně, otočila se obřitkem. Mladá, loňská laňka byla za hustými větvemi a kolouch, takový, řek bych neposeda, se mi stále ztrácel za stromy.

Sluníčko znovu začalo malovat ve stromech svými ranními barvami, ale to už vysoká byla někde v mlazinách a já, hodně spokojený na odchodu.

Odkaz na větší fotky - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Photo/10132382/399192071