Splněný sen.

Napřed něco ze zoologie.

Jezevec lesní (Meles meles)

Řád – šelmy

Čeleď – lasicovití

Podčeleď – jezevci

Popis – je největším zástupcem z čeledi lasicovitých. Má bílou hlavu se dvěma černými pruhy přes světla (oči) Srst hrubá, štětinatá, barvy šedožluté s černými a bílými konci. Postava je zavalitá, hlava zašpičatělá, délky 75cm, váží 10kg. Na podzim zasádlený jezevec váží 18 – 20kg. Pod štětcem (ocáskem) má párovou pachovou žlázu se žlutým, polotekutým mazlavým výměškem, tvz. sádelník. Na nízkých bězích (nohou), které jsou přizpůsobené k hrabání má pět dlouhých silnějších drápů, (pazourků) má široká chodidla, je ploskochodec.

Výskyt - u nás se jezevec vyskytuje, jak v rozsáhlých i menších lesích, tak i v polních terénech. Žije samotářsky ve vyhrabaných brlozích s hlavními a vedlejšími norami, které vedou do hlubokého kotle, umístěného 2 – 5m pod zemí. Rád vyhledává podzemní dutiny v kamenitém, skalnatém terénu a místa krytá porostem. Ve svém teritoriu si vyhrabává jednoduché boční nory, ve kterých občas přes den přespává.

Vede noční způsob života, ale rád se v klidu sluní. Má vynikající sluch, slabší čich, zrak má nevalný. Zimní spánek přerušuje. Ozývá se temným mručením, při žíru mlaská a funí, je-li ohrožen, ječí. Dožívá se zhruba patnácti let.

Potrava – jezevec je všežravec. Potravu tvoří drobní živočichové, jako je hmyz, červi, plži, hadi a žáby, drobní hlodavci, mláďata ptáků a drobnějších savců. Sbírá padliny zvěře, vejce, plody ovoce, bukvice, žaludy, kukuřici, byliny a houby.

Rozmnožování – chrutí (páření) probíhá od května do srpna. Druhé chrutí od února do dubna. Druhého chrutí se zúčastňují mladí jedinci a samice dosud neoplodněné. Březost se udává 28 - 32 týdnů a z toho pět měsíců má jezevčice utajenou březivost. Jezevčice vrhá 3 – 5 jezevčat, která jsou holá a měsíc slepá. Po roce mláďata dospívají. Loviště má jezevec v průměru jen dva kilometry.   

Význam – v lesnictví může jezevec prospívat sbíráním škodlivého hmyzu. Škodí však na drobné zvěři, zejména pernaté. Ohrožuje chov bažantů, koroptví. V minulosti bylo jezevčí jádro (maso) považováno za pochoutku. Také bylo hodně ceněno jejich sádlo při léčení zápalu plic, nebo revmatizmu a ze srsti se dělaly štětky na holení.

  Asi každý člověk má nějaký sen co by chtěl, aby se mu splnil. Ať již myslivec, třeba prožít v horách úžasnou jelení říji s její atmosférou a vlastně se vším co k takové říji patří, nebo rybář toužící po kapitální štice, pstruhovi, sportovec po vysněném úspěchu, tak i fotograf volně žijící zvěře, nespotané přírody má své sny zvěčnit některého těžce dostupného obyvatele našich lesů. A to byl zrovna můj případ. Celé roky co fotografuji, si přeji dostat do hledáčku něco zvláštního, nevšedního a jeden takový, u nás žijící druh zvěře je a to je právě jezevec lesní. Tento sen se mi v hlavě zrodil ještě v období, kdy jsem začínal fotografovat kompaktem, už dopředu jsem tušil, že jen velice těžko se tato má touha splní. Je to tvor aktivitou žijící v noci a jen málokdy se vydá z nory za denního světla, nebo při západu slunce. Brzo ráno se muže stát, že ho náhodně potkáme při jeho návratu do nor. Jsou to převážně náhodná setkání, moc jich není a vtom je to kouzlo, napětí, veliké dobrodružství dostat takového tajemného tvora do hledáčku kamery. A stalo se, sen se mi splnil. 

Skoro jako před dvěma lety s liščaty telefon, na druhém konci „drátu“ se ozve myslivec, kamarád Pavel - chceš si zkusit vyfotit jezevce? Odpovídám - samozřejmě! Víš, kde jsou nory na mezi jedné z luk nad střelnicí? Moc dobře vím, znám je z dřívějška, ale kvůli kravám, které okupují okolní louky a právě i meze, ve kterých jsou nory, tam nechodím. Prostě mě po pastvinách nebaví chodit, ale kamarády myslivce ano. Telefonuji výbornému kamarádu Martinovi, sděluji mu novinku a hned domlouváme společnou vycházku.

  V den vycházky dešťové přeháňky nedávaly moc velkou naději, že výpravu uskutečníme. Přece jen, večer po 18hod. se vyčasuje a my vyrážíme do terénu. Pochoďák v dusném počasí, otravní komáři a hovada nám výstup do táhlého kopce vůbec neusnadňují. Přicházíme k norám a už z dálky je nám jasné, že to bude veliký oříšek. Okolní tráva od dobytka zdupaná jen na půl, plno kravěnců, místo k čekání, tak aby bylo trochu vidět k norám žádné. Aspoň, že krávy byly za horizontem. Po krátké poradě jsme se rozdělili, podle směru větru usedli každý na jednu stranu kousek od nor. Já si našel chodník, vydupaný od krav v blízkosti keřů a u něj zůstal čekat. Stativ na mé zvyklosti jsem musel vytáhnout zhruba osmdesát centimetrů vysoko, abych se vyhnul vzrostlé trávě a aspoň trochu viděl k noře. Nachystal fotoaparát, zasedl na zem, kde nebylo žádné lejno. Čas ubíhal velice pomalu. Mně se v hlavě honily různé myšlenky, jestli jezevci vyjdou z nory, jestli tam vůbec jsou, jestli nejsou jinde, tak jak se mně to v minulosti stávalo. Když měl nadejít čas jejich opouštění nory, tak jako na potvoru zapadající slunce se schovalo za olověné mraky. ISO na hodnotu 2000 a už jsem zůstal stát u fotoaparátu, abych nepromarnil žádnou příležitost k focení.

  Je to tady! Napřed jsem slyšel nějaké neurčité hlasové projevy, poté ho konečně uviděl. Vzrušující podívaná na sádelníka, který si nejdříve ověřuje pachy a pomalu se vydává od nory travním porostem někam. Zkouším fotit každou jezevcem nabízenou scénu, ale moc to nejde. Tráva dělá své. Po chvilce zřejmě vyslechl mé přání a po vydupaném „kravském“ chodníku se pouští směrem ke mně. Takřka nestíhám fotit, ohnisko stahuji z 500mm na polovinu, začínám jezevce hlasitě upozorňovat, „žádat“, aby se zastavil, jinak ho ani nezvěčním. Daří se, jezevec na moment zastavuje, já dávám sérií fotek. Zavalitá šelma se otáčí, spěchá zpátky k noře, aby za krátko vyzkoušela jinou trasu. To už u nory vidím druhého jezevce. Parádní podívaná, nevšední zážitek. Jeden z nich opět opouští okolí nory a svižně pochoduje kolem mne. Asi na čtyři metry od batohu zastavuje, chytá vítr, hlasitým dupotem prchá k norám, kde okamžitě mizí pod zemí. Druhý svého společníka vzápětí následuje. Úžasná scéna netrvala nikterak dlouho, ale opravdu skvělý, pro mne zatím životní zážitek to byl, snad i fotografie.

  S Martinem jsme si mobilem dali vědět a ukončili toto neskutečné, i když krátké setkání s jezevci. Na cestě k domovu nesměla chybět vášnivá debata o nedávném zážitku.

  Nedalo nám to, po několika dnech jsme se vydali navštívit jezevčí rodinu znovu. Při výšlapu do táhlého kopce nás tentokrát žádná komáří a jiná havěť neobtěžovala, protože se po celodenních deštivých přeháňkách dost ochladilo. V osm večer usedáme na předem domluvená místa, vlastně na jedno, vedle sebe pod šípkový keř o pár metrů blíže k norám. Chvilku jsme si šeptem povídali. Čas se pomalinku blížil k jezevčí aktivitě, když kolem nás proběhly dva kusy srnčího. Vysvětlení se nám dostalo ihned, neukázněná madam si vyšla na procházku se dvěma vysokými psy, jak se ukázalo neovladatelnými, kteří srnčí zvěř pronásledovali. Štěstí bylo, že neumějí držet stopu, tak jako lovecky vedení psi. Po důrazných, daleko slyšitelných „povelech“ se milostivý psi umoudřili a vrátili se k paničce, spíš proto, že ztratili stopu zvěře. Snad, kdybych nevstal, nemávl na dámu se psy, tak by pokračovala ve svých pozdě večerních toulkách přírodou. Otočila se a zmizela kdesi za lesem. My rozladěni touto nemilou, nechutnou událostí čekali dál. Čas se posunul, tmy postupně přibývalo a nad námi opět těžký, šedý mrak, ne a ne odplout.

Z ničeho nic jedna pruhovaná hlava kouká ven z nory, za ní už byl celý jezevec venku, po krátkém čase třetí, zřejmě mladý. Chvilku, jakoby se rozhlíželi a pak to začalo. Úpravy nory, hrabání odhazování hlíny, drbání se, asi vyháněli blechy z kožichu, otřepávání se, prozkoumávání okolí a znovu do práce k úpravám nory. Mladý jezevec evidentně neměl zájem něco dělat, pomáhat, bavil se po svém. Dokonce jeden moment to vypadalo, že i na strom chce vylézt, ale to se jen protahoval, asi jako kočka, když se probudí, líně si protahuje hřbet a přitom se o něco opírá. Nádherná podívaná, neobyčejný zážitek, ovšem fotit moc nešlo. Večer se snoubil s nocí a fotoaparát si žádal ISO až 6400, zkoušeli jsme nějaká videa, ale kamera si usmyslela ostřit na různé jiné body, na trávu, na kmeny a tak. Houstnoucí tma nás nekompromisně poslala domů. Poděkovali jsme jezevčí rodince za skvělou podívanou a v tichosti se vytratili pryč od nory. Při odchodu jsme si slíbili, že určitě ještě aspoň jednou se za těmito nočními a tajemnými tvory vydáme.

  Třetí den po druhé vycházce zkoušíme štěstí u jezevčích nor znovu. Bohužel, museli jsme po krátkém čase okolí nory vyklidit, vítr nám nedovolil čekanou. Točil se na všechny strany, nemělo cenu noru zavětřovat a tak jsme bez otálení jezevčí ráj zavčas opustili.

  Další vycházku za nočními šelmami jsem uskutečnil s bráškou, který přijel na krátký pobyt z Hlavence do své domoviny. Má velice rád přírodu (však je to bráška -)) slíbil jsem mu, že ho dovedu k nevšední podívané. Parný den a pochoďák, který nám dal pěkně zabrat, se vyplatil. Unaveni, zároveň zvědaví co se bude dít usedáme před osmou večer k norám. Dlouhou chvíli nám zpestřuje podívaná na srnce, jak svižným tempem honí srnu. Jasný důkaz toho, že začala srnčí říje. Z podívané na srnčí zvěř mne vytrhne pohyb u nory. Mrknu k norám, pozdě! Vidím jen jezevčí zadek se vztyčeným štětcem, jak mizí bleskem v jednom ze vsuků. V duchu si vyčítám mou nepozornost, přitom zkouším směr větru. Jasně, znovu se vítr zatočil. Upírám svůj zrak ke vsukům, teď už nesmím nic promeškat, světla rychle ubývá, na pořízení fotografie moc času není. Koutkem oka mrknu na bratra, ten upřeně dalekohledem pozoruje jezevce ve vyšší trávě, jak se tam čímsi baví. Znovu zaměřím svůj pohled ke vsukům a hle! Jezevčí hlava kouká z nory, jistí, zkoumá okolí, zkoumá vítr a váhá, jestli vyjít nebo ne. Já nečekám, pro jistotu fotím. Závěrka dvakrát cvakne, pruhované hlavě se to zřejmě nelíbí a bleskem mizí pod zemí. Měl jsem počkat?! Nebo jsem udělal dobře? Nevím, ale vyčítám si pořád, že jsem se unáhlil. Z těchto úvah mne vytrhne další pohyb u nor, ze vzdálenějšího vsuku vychází na „světlo“ další sádelník. Chystám se k fotografování, čekám na příležitost, mám jasnou představu, kde a jak bych ho chtěl zvěčnit. Z mé opatrnosti jsem tentokrát okamžik k pořízení fotografie promeškal. Aniž by se jezevec zastavil a ověřoval různé pachy, rozběhl se přímo proti mně, tři metry od stativu se zastavil, nabral vítr a obratem zajel do nory. Tmy rychle přibylo, jezevci se postupně rozprchli někde po okolí. Já s bráškou v tichosti balíme věci a odcházíme také. Byla to znovu skvělá podívaná, která se nikdy neomrzí, jen si myslím, že letos asi poslední. Podle chování jezevců to tak vypadá, mohu se mýlit, ale to zjistím snad někdy příští týden, jestli počasí dovolí a ještě jednu výpravu k norám uskutečním, třeba s Martinem.